Kamuflovat, zachumlat, obrnit, vyhnout se nestvůře: jak mladá generace UMPRUM hledá bezpečný prostor
Českou kulturní obec rozvířil dopis Jiřího Černického. Šestapadesátiletý malíř a pedagog pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové se v něm vyjadřuje ke svému plánovanému odchodu ze školy. Popisuje generační propast mezi ním a studenty, ti zase mluví o nutnosti větší pedagogické empatie. Co se děje na jedné z nejprestižnějších českých uměleckých škol?
Na UMPRUM právě probíhá tradiční přehlídka klauzurních a semestrálních prací Artsemestr. Ráno po bujaré čtvrteční vernisáži je ještě škola poněkud ospalá, ač už je akce otevřená i pro veřejnost.
V některých ateliérech, které vystavují výsledek půlročního snažení studentů, tak kustodi z jejich řad jen stěží udrží bdělý stav. V jednom z ateliérů dokonce nocí zmožený student spí v kuchyňce a v dalších ateliérech je za zamčenými dveřmi ticho a na klepání nikdo nereaguje.
I tak je ale čtyřpatrová budova na pražském Palachově náměstí napěchovaná uměním od přízemí až na půdu – a lze tu najít také spoustu námětů k přemýšlení nad tím, jak je to s tím generačním střetem, o kterém Jiří Černický píše ve svém dopise.
Citlivost potřebujeme
„Jiří Černický v dopise naříká nad tím, jak je naše generace příliš křehká, že se nás vše snadno dotkne a urazí nás to. Jeho přitom ale urazilo, když se studentka dovolila ozvat, že jsou jí komentáře Černického na její oblečení nepříjemné,“ argumentuje jedna ze studentek.
Podle ní se často ozývá výtka, že mladí lidé jsou přecitlivělí, slabí, příliš senzitivní. „Ale co je na tom vlastně špatně?“ ptá se. „Právě necitlivost k sobě navzájem i k naší planetě nás dovedla do aktuálního stavu. Zrovna citlivý přístup může být (a myslím si, že i je) tím, co v této době potřebujeme.“
Mezi řádky vyjádření obou stran na sociálních sítích i nejrůznějších dalších fórech lze číst, že podstatou střetu je především rozdílný pohled studentů na chování a empatii pedagoga (a možná i mnoha dalších současných pedagogů).
I pohled na to, co si lze představit pod souslovím „bezpečný prostor“, který by řada studentů ve škole ráda očekávala. Což je patrné i z toho, kolik studentských prací na Artsemestru ohledává právě téma bezpečného prostoru, a to i v širší variantě dopadů klimatické krize na náš svět.
Nebezpečí číhá všude
„Udělej svůj život lepší,“ hlásá nápis na stěně ateliéru keramiky a porcelánu. „Co dělá náš život lepším? Jsou to předměty, kterými se obklopujeme, nebo vztahy, které jejich prostřednictvím navazujeme?“ ptá se doprovodný text.
Ateliér hlídá studentka Šárka Ištvánová z 2. ročníku magisterského studia. Ta má za sebou úspěšnou prezentaci na nedávném designerském festivalu Křehký v Mikulově, tady v rámci svých klauzur vystavuje projekt Dobrej program.
Jde o keramický model televize, která ale není tak úplně obyčejnou televizí, spíš autoterapeutickým než audiovizuálním prostředkem, pomocí kterého se můžete „soustředit dovnitř do sebe“.
Hned první artefakt studentské výstavy tak upozorňuje na zmíněné klíčové téma, které tu rezonuje – a zjevně nejen v této generaci, ale v celé škole. Je jím právě téma bezpečí a bezpečného prostoru, který si kolem sebe studenti chtějí vybudovat.
V různorodých projektech studentů rozmístěných po škole se můžete třeba zakamuflovat v
