Švestičky ze zahrádky, Vladimire Vladimiroviči? Úvaha o mapách z dob minulých a dracích na těch budoucích
Komentář politického geografa Michaela Romancova: Každý, kdo měl ve škole zeměpis, ví, že mapa je model reálného světa, ale ne model dokonalý. Jde o model zmenšený, zevšeobecněný a vždy by se mělo jednat o model vysvětlený (minimálně má být uvedeno měřítko, případně zobrazení a další informace). Každý žáček by měl vědět, že autor mapy může některé skutečnosti zdůraznit a jiné potlačit, aby mapa byla přehledná. Jen tak totiž může sloužit svému účelu.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Existuje mnoho způsobů, jak mapy dělit. Většina z nás běžně přichází do styku s mapou topografickou/turistickou, politickou, historickou nebo katastrální. Velké popularitě se též těší mapy staré, vytvořené před mnoha desítkami až stovkami let. Často se přitom zaměňují mapy historické, tedy takové, které zobrazují nějaké území někdy v minulosti, s mapami starými. Politické, historické a staré mapy mají řadu důležitých charakteristik, které pro účely tohoto textu stojí za to přiblížit.
Hlavním účelem politické mapy primárně není orientace v prostoru jako takovém – tedy jak daleko jsou od sebe sídla, jak vysoké jsou hory či hluboká moře –, ale orientace v politické dimenzi daného prostoru. Pozornost proto bývá věnována průběhu politických hranic. Platí přitom, že vše, co je ohraničeno, patří k sobě. To, co k sobě (ne)patří, není výsledkem působení na člověku nezávislých přírodních sil, ale jen a pouze výsledkem působení člověka.
Politické mapy odrážejí historii zápasu mezi soupeřícími aktéry o právo organizovat, okupovat a administrovat prostor. Po roce 1945, až do přelomu 80. a 90. let minulého století, se politické hranice v Evropě příliš neměnily. Politickou hranici jsme si proto zvykli považovat za „vrstevnici“ (myšlená čára spojující místa stejné nadmořské výšky), i když ve skutečnosti vždy byla – a znovu je! – spíše „izobarou“ (myšlenou čarou spojující místa stejného atmosférického tlaku).
V čem je rozdíl? V tom, že nadmořská výška se téměř nemění, zato atmosférický tlak kolísá nepřetržitě. Jacques Ancel, jeden ze zakladatelů francouzské školy politické geografie, výstižně konstatoval, že politická hranice je izobara, zachycující momentální stav „tlaku“ soupeřících mocností.
Poklidné sjednocení Německa a rozdělení Československa ukazují, že ke změnám hranic nemusí docházet konfliktním způsobem. Násilný rozpad Jugoslávie a SSSR – přičemž současná ruská válka na Ukrajině je součástí tohoto dosud neukončeného procesu – ale ukazuje, že to jsou spíš výjimky.
Zlaté časy nevolnictví v Rusku
Přejděme teď od objektu, který bude zanedlouho předmětem našeho zájmu, k aktérům pozoruhodného divadla, o které bych se s vámi rád podělil. Jméno Valerij Dmitrijevič Zorkin nejspíš českému čtenáři nic moc neříká. Upřímně, není divu. Zorkin posledních dvacet let (od února 2003) stojí v čele Ústavního soudu Ruské federace. Soudní moc, včetně soudu ústavního, je v Putinově Rusku jen jedním z mnoha nástrojů, kterým režim zemi ovládá, takže není mnoho důvodů věnovat této instituci, respektive jejímu předsedovi, nějakou zvláštní pozornost.
Jako všichni, kdo v současném Rusku něco znamenají, je Putinovi bezmezně loajální a oddaně slouží. Například v září roku 2014, tedy po anexi Krymu a začátku sankčního vztahu mezi Ruskem a Západem, publikoval
