Deník N

Chceme Palmovku vyvést z uzavřeného rybníčku, říká ředitel oceněného divadla

Michal Lang ve "svém" divadle.
Michal Lang ve „svém“ divadle.

Divadlo pod Palmovkou letos v Cenách divadelní kritiky vyhrálo kategorii Divadlo roku 2018. A jejich hra Něco za něco se stala nejlepší inscenací roku. Pokusili jsme se s ředitelem divadla zjistit, co za úspěchem stojí.

Michal Lang zvítězil v konkursu na nového ředitele Divadla pod Palmovkou v roce 2013 (původně v triumvirátu s režiséry Tomášem Svobodou a Braňo Holičkem). Vzápětí však divadlo poničila povodeň. Během následné rekonstrukce hrál soubor dva roky nouzově v pronájmech na jiných pražských scénách a na Palmovku se vrátil až v září 2015. V červnu následujícího roku zde proběhl první ročník festivalu Palm Off Fest, který se rychle vyhoupl mezi nejkvalitnější domácí divadelní přehlídky. Pozornost přitáhlo rovněž dvojí hostování špičkového polského režiséra Jana Klaty, jenž zde loni nastudoval Shakespearovo Něco za něco a letos Goethova Fausta.

 

Je ocenění divadla v anketě Ceny divadelní kritiky pouze prestižní záležitostí, nebo se to nějak projeví i prakticky?

Prestižní záležitost to je určitě. Návštěvnost také stoupá, i když to platí už od začátku letošní sezóny, citelně se například zvýšil zájem o Něco za něco. Více se ozývají herci. Cosi to tedy dělá, ale je na nás, abychom to zúročili. Na hodnocení je v každém případě ještě moc brzo. Říká se, že u divadla rozhoduje třetí sezóna, což byla právě ta loňská. Hrozně si toho vážím, zvlášť po pekle, které jsme si zažili s rekonstrukcí divadla zničeného povodní v roce 2013.

Na co se u vás chodí nejvíc?

V repertoáru máme dvě stálice ještě z období minulého vedení – Královu řeč a Edith a Marlene. Z těch nových jsou Žítkovské bohyně vyprodané do konce sezóny, stejně jako všechna představení na komorní scéně v podkroví. Hodně se chodí i na Pusťte Donnu k maturitě, kterou jsme pro velký zájem diváků přenesli z komorní scény dolů do velkého sálu.

Kdybych měl pojmenovat styl nebo poetiku Divadla pod Palmovkou, asi bych to nedokázal. Zdejší inscenace se od sebe liší ve všech myslitelných ohledech. Je to záměr?

Teatr Polski ve Wroclawi měl za dob ředitelování Krzysztofa Mieszkowskiého, kdy se stal významným polským divadlem, tři úplně odlišné scény ve třech různých domech. Na jedné z nich neváhali provozovat bulvár. Vydělávali tím na náročnější projekty a zároveň uspokojovali poptávku určitého publika. My si to bohužel takhle rozdělit nemůžeme, musíme hrát všechno, od moderně pojaté klasiky po autorské divadlo v jednom domě. Ale jsem přesvědčen, že palmovský herecký ansámbl poetiku má. Je sehraný a tvoří ho výrazné herecké osobnosti. Je to také otázka peněz. Tržby jsou tržby, a proto hrajeme kromě Fausta, Laskavých bohyní nebo Sedmého nebe i Mocnou Afrodíté nebo Zamilovaného Shakespeara.

Inscenace Něco za něco. Foto: Martin Špelda.

Takže si před sezónou řeknete něco na způsob „letos uděláme dvě chytlavé inscenace, na které se bude chodit, a jeden úlet pro fajnšmekry“?

Odpovím trochu oklikou.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější