Deník N

Báječný a milovaný císař. Mesiáš Akihito usmiřoval Japonsko a s pokorou prosil o odpuštění

15. srpna 2014, 69. výročí kapitulace Japonska. Císař Akihito a císařovna Mičiko se klaní obětem války při obřadu v tokijské hale Nippon Budókan. Foto: Motoo Naka / AFLO via Reuters
15. srpna 2014, 69. výročí kapitulace Japonska. Císař Akihito a císařovna Mičiko se klaní obětem války při obřadu v tokijské hale Nippon Budókan. Foto: Motoo Naka / AFLO via Reuters

Odstupující císař Akihito měl jednu velkou přednost: dokázal se vracet k japonské historii, mluvit o ní a aktivně se vypořádávat s jejím odkazem. Tuto vlastnost naopak mnoho poválečných politiků nemělo, a proto se v Japonsku – oproti Německu – nikdy pořádně nerozproudila debata o vině a odpuštění. Následky jsou vidět dodnes.

Před nedávnou dobou jsem se podílel na výzkumu vnímání historie mezi japonskými studenty a studentkami. Několika set studujících sociálních věd z předních japonských univerzit jsme se ptali na řadu otázek včetně toho, zda – a jak – vnímají jako nutné vypořádávat se s vlastní historií a zejména s japonskou válečnou agresí.

Většina dle našich očekávání odpověděla, že je potřeba historii znát a mluvit o ní. Zarazily nás ale odpovědi na jinou otázku. Zajímalo nás, jak nejlépe hledat usmíření a nápravu mezi Japonskem a ostatními asijskými státy.

Skrze kulturní výměnu, zaznělo nejčastěji. Studující zdůrazňovali asijskou filosofickou a kulturní tradici včetně abstraktních konceptů jako konfucianismus či “asijské hodnoty”, ale mluvili také o poutech skrze sdílenou lásku k anime, manze či japonské kuchyni.

Uznávali tedy, že je třeba dějiny studovat a vypořádávat se s nimi. Ale až na výjimky neviděli cestu k usmíření v politice. Nemluvili o omluvách, otevřené diskusi, historických rešerších či třeba komisích pravdy, které se ustavovaly a nadále ustavují v řadě postkonfliktních společností. Mluvili u kultuře, která – ač jistě součást budování přátelství – těžko může suplovat očistu z historické viny, která je přitom pro usmíření přímo nezbytná.

Proč tomu tak je? A proč je japonské dějinné vypořádání natolik odlišné od toho německého? Odpověď není jednoduchá. Skládá se z mnoha částí, ale jistě tam patří absence poválečné diskuse, specifická výuka historie a nacionalistické vlády. A také postava samotného císaře.

Postavit Japonsko na nohy

Konec druhé světové války. Japonská expanze, která došla přes Vietnam, Singapur, Indonésii a tichomořské ostrůvky až k havajským hranicím USA, byla na jaře roku 1945 v troskách.

Americké kobercové bombardování poničilo japonská města a zabilo statisíce Japonců. Vstup SSSR do války v srpnu a jaderné bomby v Hirošimě a Nagasaki srazily Japonsko na kolena a císař Hirohito vztyčil bílou vlajku. Japonsko se dostalo pod americkou okupační správu vedenou generálem Douglasem MacArthurem a začalo období přestavby na liberální demokracii západního střihu.

Jaderná zkáza Nagasaki na archivních snímcích: vlevo atomový hřib, vpravo trosky chrámu. Foto: Wikimedia Commons, Public domain

MacArthur věřil, že nejlepší cesta k mírové budoucnosti Japonska vede cestou radikální transformace politického systému, rozpuštění vlivné byznysové skupiny zaibacu, školství amerického typu či “pacifikace” japonských ozbrojených sil. V roce 1947 přijali Japonci novou ústavu, jejíž článek 9 zamítal válku jako možnou součást politiky a zakazoval zemi vlastnit tradiční armádu.

Ovšem už v roce 1948 se MacArthurovo reformní nasazení zčásti vyčerpalo. Američanům vyvstával nový nepřítel v podobě Sovětského svazu, a své síly proto soustředili do nově vznikající doktríny zadržování, kterou představil George Kennan v textech Dlouhý telegramZdroje sovětského chování. Japonsko mělo sloužit jako důležitý díl této strategie, jako asijská základna v boji s komunismem.

Američané tak v reformním tlaku polevili a snažili se Japonsko co nejrychleji politicky i ekonomicky stabilizovat. Tomuto cíli nakonec podřídili i přístup k poválečnému vypořádání s japonskou vojenskou agresí. Ano, Japonsko bylo pod okupační správou, přišlo o vlastní zahraniční politiku a reformy zničily jeho předválečný systém. Ale v porovnání s Německem

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Dálný východ

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější