Samorostlý polyhistor, jemuž vnitřní svoboda byla nade vše. Jeho moták z vězení rozvrátil mírový kongres v Moskvě
Seriál Česká inteligence: V dokumentárním filmu Petra Záruby Na okraji (2009) je filozof Zdeněk Vašíček zachycen v poloze, kterou na něm bylo těžké nemilovat. Vysokou chodeckou rychlostí se pohybuje odpudivými přípražskými periferiemi, které tak často navštěvoval. Je tak rychlý, že kamera většinou nestíhá zachytit víc než jeho unikající pozadí. Prodírá se lebedou a kopřivami a často i hromadami odpadků, o kterých filozofuje, že jsou to vlastně příští obdoby muzeí, archivů a knihoven: „Protože taky shromažďují věci prošlé a neužitečné.“ A občas jen tak jakoby bokem prohodí, že v té rychlosti vlastně ani „krajinu“ kolem moc nevnímá. Že smyslem všeho je vysoké tempo. Filozofuje se tady za chůze, peripateticky, jako za Aristotela.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Je to výmluvný portrét člověka, který byl prudký, rychlý, unikavý. Nejenom v pohybu, ale hlavně v myšlení. Zjevem prozrazoval knihomola. Oči za silnými brýlemi často působily unaveně, zdály se plné písmen. Dialog se Zdeňkem Vašíčkem (1933–2011) byl ale všechno, jen ne unavený.
Pocházel ze slováckého Kyjova; jeho otec tam měl na náměstí dům a v něm železářský obchod, který mu však komunisté brzy po únoru 1948 vyvlastnili. Jeho syn, pozdější filozof, patřil ke generaci, která tvrdost 20. století poznávala od samého začátku; část dětství prožil za protektorátu a na střední a vysokou školu chodil v době vrcholícího kultu J. V. Stalina. Nový režim mu byl pro smích, za což také platil: v roce 1950 ho z kyjovského gymnázia vyloučili. Zachránil se odchodem do Baťova Zlína, tehdy již Gottwaldova. Nastoupil tam jako dělník do znárodněného Svitu, což mu umožnilo dostudovat gymnázium večerně a v roce 1952 odmaturovat.
Potom se přihlásil ke studiu filozofie na Vysoké škole politických a hospodářských věd. Po únoru 1948 a celkovém zhrubnutí poměrů původní plán školy (která měla vychovávat inteligenci v režimu Národní fronty) rychle vzal zasvé. Vašíček patřil k pár šťastlivcům, kteří přešli na Filozofickou fakultu UK, kde v roce 1957 absolvoval v oborech filozofie a historie.
Bez iluzí o režimu i o své budoucí roli v něm. „V polovině padesátých let mi to bylo jasné,“ vzpomínal. „Dosavadní civilizace padla, alespoň za železnou oponou. Pár století se to nehne, stejně jako po pádu říše římské… Takže, blbečku, co teď? Po pečlivé úvaze jsem zvolil závětří,
