Deník N

Hrábnul jsem si na naprosté dno a měl pocit, že život končí. Začínám od znovu, líčí houslista Svěcený těžké období

Houslový virtuos Jaroslav Svěcený. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Houslový virtuos Jaroslav Svěcený. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Houslový virtuos Jaroslav Svěcený má za sebou nejtěžší měsíce svého života. Rozvod po třiceti letech, těžkou urologickou operaci, deprese, které skončily hospitalizací na psychiatrii. V rozhovoru pro Deník N popisuje svou cestu ze dna zpátky na světlo. Drží se tam už druhý měsíc.

Jak se cítíte? V médiích se o vás v poslední době objevily zprávy, které působily velmi dramaticky.

Tak ono to dramatické bylo. Po operaci jsem byl na jednotce intenzivní péče. Byla to urologická operace, pár dní jsem čekal na výsledky histologie, která je naštěstí negativní. Ta operace byla poměrně těžká. Mám dost velkou jizvu.

Pojďme si poměřovat jizvy. Já mám takhle velkou. (Vyhrnuju košili.)

Jasně. Kdo má delší jizvu! Tak vy máte teda delší než já. (Také vyhrnuje košili.) Teď tady měl váš fotograf být. Musím ale říct, že mi do smíchu opravdu nebylo. Hrábnul jsem si na naprosté dno.

Bylo vám po operaci tak zle?

Bylo mi zle a navíc jsem měl opravdu psychické problémy. Byl jsem po rozvodu a nezvládal jsem to.

Rozvod po více než třiceti letech.

Ano. Po více než třiceti letech.

Se ženou, o které jste v médiích před pár lety říkal, že má svatozář.

Je to tak. Já jsem oborově člověk, který je pořád někde. Díky tomu jsem sice kompletně zabezpečil rodinu, ale de facto příliš nepěstoval rodinné vztahy, protože na to nebylo kdy. Byť jsem pro holky vždycky chtěl udělat maximum možného a taky doufám, že jsem udělal.

Pracoval jsem tvrdě, takže jsme si žili úplně v pohodě. Ale musím říct, že jsem se hodně fyzicky vyčerpával. A to je něco, co teď u sebe musím korigovat. Už to nesmím dělat. Pro mě rozvod byl rána do života a zborcení všech věcí, hodnot, které jsem měl se svou rodinou spojené. Začínám vnitřně od znovu.

Jaké to je, začínat v osmapadesáti opravdu od začátku? Probudit se na Jipce, uvědomit si, že nemáte rodinu a že vám není dobře?

To se ani nedá popsat slovy. Je to nesmírně těžká věc. Věděl jsem, že musím být odkázaný neje­n na sebe, ale i na své přátele, abych vůbec vnímal plusy života, protože bych se z toho asi v životě nedostal.

Jaké plusy jste našel?

Oporou mi byli a jsou rodiče, i když jsou to už staří lidé. Mám přátele, kamarády, kteří mi v nejtěžších situacích opravdu pomohli. Nebýt jich, nejspíš jsem v péči lékařů skončil dlouhodobě.

Ptám se i proto, že housle vám nejspíš tehdy tou útěchou nebyly, protože jste je ani nedokázal vzít do ruky.

Ano, to je pravda. Bez tří dnů jsem byl hospitalizovaný tři měsíce.

Teď myslíte svoji hospitalizaci na psychiatrii?

Na psychiatrii i na urologii. Měl jsem to spíš takové pendlovací. Cítil jsem, že potřebuju pomoci duševně, protože jsem byl s nervy úplně na dně. Necítil jsem nic pozitivního, všechno se ve mně zlomilo. Cítil jsem jenom

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější