Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Pořád myslím na Sibiřany, které osobně znám a kteří teď zabíjejí Ukrajince, říká fotograf Krupař

„Někdy je mi trapné vytáhnout foťák,“ říká Stanislav Krupař. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
„Někdy je mi trapné vytáhnout foťák,“ říká Stanislav Krupař. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Fotograf Stanislav Krupař přes dvacet let jezdí na Sibiř, konkrétně do republiky Tuva. Znají ho prý téměř všichni místní. Říkají mu magačin, tedy lidožrout. Krupař miluje místní lidi i krajinu, teď ale téměř většinu času tráví dokumentováním zvěrstev na Ukrajině. A poslouchá příběhy ukrajinských matek a otců, kterým Putinova válka vzala jediné dítě. Možná jim je zabil některý z Krupařových tuvinských přátel. Fotograf popisuje, jak se s touto situací srovnává.

Co se v rozhovoru mimo jiné dozvíte:

  • Jaké tragické příběhy Stanislav Krupař na Ukrajině poslouchá.
  • O koho ve válce přišel.
  • Proč se mýlil v Putinovi a co říká o ruských supermarketech.
  • Z jakého důvodu už přes dvacet let jezdí na Sibiř.
  • Jak vnímá fakt, že jeho přátelé na Sibiři nemají problém někomu podříznout krk.

Říkal jste, že je těžké sedět doma a sledovat dění na Ukrajině z gauče. Proč jste teď v Praze?

Pokaždé v sobě po nějaké době na Ukrajině začnu cítit hrozné napětí. Jako by ve mně byla napnutá struna, která rezonuje, natahuje se a já se bojím, aby se nepřetrhla.

I kdybych tam zrovna byl na bezpečném místě, je dobré se vždycky po čase sebrat a na pár dní tu zemi opustit a přešaltovat. Projít se po lese…

Plyne mi z toho, že na ty hrůzy není možné si zvyknout, že člověk časem neokorá.

Já si na to zvyknout nedokážu. Ty příběhy jsou všude okolo. Většinu času trávím na Donbase a tam válka doléhá na člověka každou chvíli. Pořád slyšíte prolétávat letadla a netušíte, jestli jsou ruská, nebo ukrajinská.

Nebo jste na relativně bezpečném místě a najednou je tam za večer pět výbuchů. Já se tím pádem nemám šanci uvolnit. Cítil jsem, jak se to ve mně zase začíná všechno chvět, a odjel jsem.

Mám ale v plánu tu být třeba měsíc a po deseti dnech začnu cítit další puzení a zase jedu zpátky. Už ale s novým elánem.

Vy sem tedy přijedete a pohledy na utrpení Ukrajinců dokážete vymazat?

Nic z toho nedokážu vymazat. Když jsem tady, stejně mám pořád puštěné ukrajinské zprávy a zprávy ruské opozice. Dělám to tak, že když sem přijedu, hned druhý den se seberu a jedu do Brd na tramp, spím někde pod širákem.

Jsem tu třeba týden a teprve poté oznámím někde na Facebooku, že jsem tady. Ten týden se chci věnovat jen sobě, být v klidu, pít čaj, chodit po Cibulce a po Brdech. A pak jsem schopný vidět se i s kamarády.

A potřebujete lidi?

Potřebuju. Ty, které mám rád a na kterých mi záleží, potřebuju. Myslím, že jsem ani v Rusku, kam jezdím celoživotně, ani na Ukrajině nikdy nenavázal tak niterná přátelství, jako mám tady.

Fotím lidi a potřebuju si s nimi povídat. Jsem dost neohrabaný a pomalý a nemám úplně rychlé reakce, jaké mnozí fotografové mají. Moje cesta k fotografii je skrz navazování důvěrných vztahů s lidmi.

V čem jste neohrabaný?

Právě v rychlosti fotografování. Mně dlouho trvá, než foťák vytáhnu. A někdy se stydím.

To je ve válce blbé.

To je blbé. Myslím ale, že jsem docela obratný

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Ruská válka na Ukrajině

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější