Duševně narušení vrazi, afektovaní gayové a bezejmenné sekretářky. Co dělat s pořady, které šíří stereotypy
Jsme oběťmi stereotypů. Stereotypů o genderu, LGBTQ+ či o psychických nemocech. Některé se teď snaží ukázat nový veřejnoprávní pořad TeleRevize.
„Kávičku?“ zeptá se s úsměvem sekretářka filmového padoucha. Ten jí ještě cestou do starostčiny kanceláře stihne vyhrnout sukni a při vaření kávy ji chytit za boky. A ona se při tom jen usmívá.
Tato scéna pochází z českého filmu Teroristka, který byl do kin uveden před čtyřmi lety. V něm vedlejší postava sekretářky pouze dotváří charakter hlavního záporného hrdiny a tím její role končí.
Další scéna pochází ze seriálové klasiky Hříšní lidé Města pražského z roku 1969. V koruně stromu se děsivě chechtá drobný muž s puškou v ruce. „Proboha, Hynku!“ křičí žena. „Už byl dvakrát v blázinci,“ hlásí detektivovi přivolaný muž.
Obě popsané scény nejsou nijak neobvyklé. Sekretářky nebo lidé s duševním onemocněním běžně vystupují ve stovkách televizních pořadů, filmů a dalších televizních programů. A přestože obě scény dělí téměř půl století, mají něco společného.
Přemýšleli jste někdy nad tím, proč jsou filmové sekretářky téměř vždy usměvavé, vstřícné, společenské a často ani nemají jméno? A proč jsou lidé s duševním onemocněním zobrazováni buď jako nebezpeční zločinci, nebo jako zoufalé karikatury „čekající na Kryštofa Kolumba“?
Na tyto otázky se snaží
