„Maďaři pláčou, i když se radují.“ Proč je v zemi vyhlášené paprikou a lázněmi tolik smutku
Maďarský deník Markéty Balkové: „Metro v Budapešti prostě miluju,“ říká britský komik Conrad Molden na začátku svého stand-up vystoupení. „Hlavně když vylezete z vagonu a vydáte se na nahoru po těch dlouhých jezdících schodech, z protějšího směru se vám naskytne pohled na tu nejdepresivnější horu lidí, jakou jste kdy viděli.“ Obecenstvo ve ztemnělém nočním podniku v centru Budapešti, tvořené zejména cizinci, vybuchne v souhlasný smích.
„Maďaři jsou experti ve stěžování si a vykreslování reality v těch nejčernějších barvách,“ tvrdí mi kamarádka ze Spojených států. „Přehnaný americký optimismus,“ mávnu nad tím nejdřív rukou. Češi na otázku „Jak se máš?“ přece také málokdy odpoví „Skvěle“. Mnohem častěji je to pro ně příležitost si postěžovat.
Maďaři ale umění žehrat nad svým životem umějí dovést mnohem dál. Dokazují to i
