Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Chtěl bych zažít moment boření, jakkoliv bych byl asi zastřelen, říká historik o proměnách Prahy

„Stalinův pomník absurdně vypointoval Pařížskou. Vynikající fór. A dnes je tam to skejťácké svobodné bezčasí… To se dějinám skvěle povedlo,“ říká Richard Biegel, autor knihy Město v bouři. Foto: Vladimír Šigut
„Stalinův pomník absurdně vypointoval Pařížskou. Vynikající fór. A dnes je tam to skejťácké svobodné bezčasí… To se dějinám skvěle povedlo,“ říká Richard Biegel, autor knihy Město v bouři. Foto: Vladimír Šigut

„Člověku je vlastní podlehnout pokušení těch vizí krásného a nového. Kolem asanace se spousta lidí těšila na krásné bulváry, na moderní domy s koupelnami, na kavárny. I já bych se tehdy asi nadchl pro bulvár Pařížská, ale mé druhé já by říkalo: ‚A co to nebohé ghetto?‘“ líčí historik Richard Biegel. Jeho Kniha Město v bouři minulý týden získala Cenu Miroslava Ivanova za nejlepší publikaci z oblasti literatury faktu.

V rozhovoru se mimo jiné ptáme:

  • Kam by se vrátil, kdyby měl stroj času.
  • Které momenty byly pro proměny Prahy zásadní.
  • Proč „stará Praha“ žárlila na Vinohrady.
  • Kdy si Pražané chtěli lehnout pod krumpáče.
  • Jak se do bouřlivých debat zapojil Jan Neruda.
  • Kde měly stát první pražské mrakodrapy.
  • A jak Stalinův pomník vypointoval Pařížskou.

Kdybyste měl stroj času, do kterého okamžiku z vaší knihy byste se teleportoval?

Strašně by mě zajímala asanace. Ten moment boření a stavění. Asi bych trpěl jako zvíře, stal bych se bojovníkem za starou Prahu, který má „hlavu zakalenou čoudem z páně Mrštíkových pum“, jak psal dramatik Kamil Hilbert v reakci na Mrštíkův text „Bestia Triumphans“, ve kterém se vzbouřil proti asanačním záměrům.

Hilbert psal, že chce Prahu moderní, která by uložila do muzea „zbytky své matičkovitosti“. A byly by tam také skříně, v nichž budou „nakafrováni ochránci staré Prahy s údaji, kdy a kde byli zastřeleni“. Takže bych to chtěl zažít, jakkoliv bych asi byl zastřelen.

Ale já ten stroj času vlastně mám. Jak jsem do toho dlouho koukal, tak já jsem si to nějak nahrál do hlavy. A když chodím městem, tak jako jiní lidé slyší hlasy, já vidím domy, které tam byly a nejsou nebo které tam i mohly být.

Na profesi historika umění je nejkrásnější, že ten stroj času opravdu máte. Stačí se tomu věnovat dost dlouho. A možná se i trochu zbláznit.

Do toho přelomového momentu v proměnách historického centra staré Prahy, tedy k asanaci, se brzo naším strojem času dopravíme. Ale zajímalo by mě, když jste tuhle krásnou bichli dopsal, oddechl jste si, že to máte za sebou, nebo se vám loučilo těžce?

Taková kniha se nedá dopsat. V jednu chvíli si musíte říct, že končíte, že už toho víc nevybádáte a je potřeba tomu dát ucelenou formu.

Ale ulevilo se mi, určitě. Když nad tím zpětně přemýšlím, nejzajímavější mi připadá, že i když si myslíte, že víte, co píšete, jak to bude probíhat, jak a kde to skončí, nakonec je to všechno jinak.

S tím tématem jsem žil od poloviny 90. let, kdy

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Architektura

Historie

Praha

Rozhovory

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější