Pouštíme ženy do dveří první, abychom je do rovnoprávného postavení nemuseli pustit nikdy. Galantnost je jen sladký potah na hořké pilulce
Komentář Jana Moláčka: Odpůrci feminismu v drtivé většině sami sebe nepovažují za odpůrce rovnoprávnosti žen. Naopak, říkají často, my přiznáváme ženě nejen rovnoprávné, ale dokonce vyšší postavení, které je součástí evropské kultury a tradice. Jenže právě tady dělají chybu. Údajné „vyšší postavení ženy“ je totiž jen jiný název pro její podřízenost mužům.
Tato argumentace se v různých obměnách stále opakuje. Třeba čeští a moravští biskupové ve svém listu, ve kterém varují před ratifikací Istanbulské smlouvy, píší: „Křesťanská evropská kultura prošla vývojem, jehož ovocem je zásada zvýšené ochrany žen v nebezpečných situacích a další formy rytířského chování vůči ženám. Můžeme to pozorovat ve společenském chování, kdy etiketa považuje ženu za společensky výše postavenou.“
Díky bohu, chtělo by se říct, za takto kultivovanou polemiku, srovnáme-li ji s nehoráznostmi o vládnoucí třídě homosexuálů a deportacích do vyhlazovacích táborů, které ze strany vysokých hodnostářů katolické církve k Istanbulské smlouvě bohužel také zazněly.
Ti, kdo se k tradici vyššího společenského postavení žen hlásí a vydávají to za doklad svého nediskriminujícího postoje vůči nim, tak obvykle činí – budiž jim to přiznáno – bez postranních úmyslů. Myslí to většinou vážně a v dobrém. Právě tak vážně a v dobrém je ovšem potřeba poukázat na neudržitelnost tohoto hluboko zakořeněného mýtu.
Na první pohled by se mohlo zdát, že zvláštní úcta k ženám, kterou v řadě situací vyžaduje tradiční etiketa, s jejich rovnoprávností „jen“ nemá nic společného. To samozřejmě nemá. Odmítnutá uchazečka o práci, před níž dal šéf firmy přednost stejně nebo hůře kvalifikovanému muži, zřejmě nebude cítit žádnou satisfakci, když jí na cestě z pohovoru otevře a přidrží dveře.
Jenže realita je složitější. Piedestal, na který tradiční evropská kultura ženy staví, není nic jiného než jen další nástroj sloužící k zachování jejich podřízeného postavení.
Zastavme se třeba u formulace, kterou použili čeští a moravští biskupové
