Nejprve přijdou o práci prodavači, pak lékaři, říká o budoucnosti investor Hlavenka

V roce 1996 vytvořil zřejmě úplně první internetový obchod v Česku Vltava.cz. Ještě v roce 2010 se zástupci mobilních operátorů smáli jeho vizi, že internet se jednou bude přenášet vzduchem a bude dostupný kdekoli.

Už léta mluví o tom, jak příchod umělé inteligence změní náš svět. Investorskou legendou jej udělala jeho investice do vyhledávače letenek Kiwi.com –⁠ v roce 2012 do něj vložil 600 tisíc korun a v roce 2019 svůj podíl prodal za téměř jeden a půl miliardy.

V rozhovoru mimo jiné probíráme:

• Které profese mají nejhorší perspektivu.
• Proč by místní politici neměli před volbami slibovat, kolik cest opraví.
• Na kterou vysokou školu poslat děti.
• Které bruselské regulace jsou pozitivní.
• Proč je potřeba stát řídit jako firmu a zároveň jako stát.
• Jak vrátit lidem naději a důstojnost.

Žijeme dnes v nejlepší možné době, napsal jste letos v lednu. Opravdu?

Vlastně si pořád myslím, že to platí. Když se podíváme na ty největší ukazatele, tak celková prosperita, naše schopnost odstraňovat chudobu, pokroky v lékařské vědě, v sociální oblasti nebo třeba i ve vnímavosti vůči požadavkům menšin a různých znevýhodněných skupin – to vše stále roste.

Vidíme denně všechna negativa a aféry, ale zkusme se vrátit byť jen o deset let zpátky. Vzpomeňme si, na jaké věci jsme byli tehdy citliví a na co všechno jsme citliví dnes, to se mění všude na světě.

Na co jsme dnes citlivější?

Před deseti či patnácti lety zde nikdo seriózně neřešil rozdíl v platech mezi muži a ženami. Při tématu diskriminace žen si mnozí říkali, že tam jen nějaké feministky něco pokřikují.

Dnes má každá korporace povinnost řešit ESG (ekologický, sociální a společenský aspekt podnikání), dodržovat standardy rovnoprávnosti pohlaví, jinak jí půjdou auditoři po krku. To by bylo ještě před deseti lety nemyslitelné. Můžete říkat, nakolik to některé firmy plní jen formálně, ale nějaký pokrok tam určitě je.

Pak otázka menšin – sexuálních, genderových. Vždyť to bylo ještě před dekádou víceméně tabu. Ti lidé byli ještě nedávno za blázny, a dnes mnozí nahlas říkáme, že jsou nám rovni.

Nebo si vezměte trendy v sociální péči. Ještě před osmi lety, kdy jsem se začal motat kolem regionální politiky, v našich zařízeních pro dlouhodobě nemocné seniory bylo průměrné dožití tři čtyři měsíce – bylo to jen, trochu přehnaně řečeno, o tom, odložit tam lidi na nějaký igelit a nechat je umřít.

Dnes mluvíme o tom, jak jim vytvořit domácí podmínky, psychickou pohodu, poskytnout péči v terénu. Někdy si pokroky v těchto oblastech neuvědomujeme. Nebo třeba už jen to, jak se zkrášluje veřejný prostor. A to platí, ať si srovnáte se stavem před patnácti lety Prahu, Brno nebo Bratislavu.

Skoro ani nevím, odkud to vzít, pokud chci tomuto optimismu začít oponovat. Začněme tedy klimatickou změnou a válkou proti Ukrajině.

Boj s klimatickou změnou je podstatný a nelze říci, že bychom už vyhrávali, ale už jsme pomalu začali ten Titanic otáčet. Neviděl bych to tak, že lidstvo je nepoučitelné a směřuje vždy k horšímu.

Válka na Ukrajině je strašná, ale z globálního pohledu je jedním z mnoha konfliktů. Ve Rwandě zemřely tři miliony lidí. A když se to dělo, nikdo si toho ani nevšiml. Dnes tato válka vyvolává obrovskou pozornost lidstva a snažíme se ji zastavit.

Když se zkusíme oprostit od těch emocí, které strašná válka vyvolává, situace je stále lepší. A je to zároveň válka, v níž agresor dostal do zubů. Dobro ještě nezvítězilo, ale přinejmenším nezvítězilo ani zlo.

Řekl jste, že věci se zlepšují, pokud je vnímáme objektivně a oprostíme se od svých emocí. Je to vůbec reálný požadavek, aby lidé ignorovali své emoce?

Klidně ty emoce mějme, vždyť to jsou naše životy, bez emocí bychom nebyli. Ale pokud chceme něco hodnotit, zkusme je na chvíli odložit stranou a najít nějaká měřitelná kritéria. Možná nás to samotné překvapí, jak se věci lepší.

Když jsou díry v asfaltu na silnici, nemůžu je hodnotit, když jsem si na nich právě rozbil auto. Musím dát emoce stranou a změřit ty díry.

Dobře, ale náš problém je, že máme pocit, že k nám neustále přicházejí jen špatné zprávy.

Ano, a ty negativní pocity se snadno šíří. Na to nemám lék. Já jen říkám, že když to zkusíme vyhodnotit, možná dospějeme k tomu, že svět je na tom lépe, než si pod tlakem emocí myslíme. Jak vyléčit negativní emoce, nevím. Možná jen trošku tímto – že se pokusím přestat naříkat, rozčilovat se a pokusím se na věc podívat věcně.

Vy jste zjevně povahou optimista. Ale jak je možné pomoci lidem, kteří nejsou a dennodenně jsou zdeptáni například z války, dříve z covidu, někteří z toho, že se na ulicích hádají extremisté s LGBT aktivisty…

Ale sám jste nyní jmenoval několik velmi odlišných příčin. Některé spočívají v tom, že lidé byli zvyklí na přehledný svět. Ale teď je najednou nepřehledný a lidé ztratili půdu pod nohama. Některé emočně ubíjí, že umírají lidé, někteří mají strach, že na ně dopadnou rakety. Příčin může být mnoho.

Já nejsem psycholog, ale mám pocit, že spousta různých protestů a agresivity pramení jednoduše ze strachu. Tak je to ostatně i u zvířat, že agresivita je projevem strachu.

Druhé vysvětlení od výborného sociologa Daniela Prokopa zní, že problémem je ztráta důstojnosti. Lidé chodící na demonstrace – někteří jim říkají dezoláti – mají pocit, že prohráli. Já chodím v naší vesnici na pivo a jednou jsem se chlapů zeptal, jestli