Kočičí hlavy jsou peklo, překážky ale leží i v myšlení lidí, říká oceněný muž, který pomáhá lidem na vozíku
Filip Pšenčík při své práci v organizaci Liga vozíčkářů pomáhá lidem s hendikepem, aby byli soběstačnější. Radí jim s výběrem pomůcek usnadňujících pohyb nebo s úpravami bydlení. „Soběstačnost je jedna stránka života, ale to hlavní je, že člověk chce žít – prostě jen obyčejně žít,“ popisuje letošní laureát Ceny Olgy Havlové, kterou obdržel dnes v Národním muzeu.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
V rozhovoru se mimo jiné dočtete:
- Jak se hendikepovaní vyrovnávají s předsudky.
- Proč by v centrech měst neměly být jen kočičí hlavy.
- Jak vysvětlit dítěti, proč je někdo na vozíku.
- Že ne vždy je pomoc vítaná.
- Jak v Indonésii vyzráli na jednu z bariér.
- Proč Filip Pšenčík vzpomíná na setkání s třínohou želvou.
Jaké byly vaše první myšlenky, když jste zjistil, že dostanete Cenu Olgy Havlové?
Když mi přišel e-mail, že jsem cenu vyhrál, říkal jsem si: Co je to za vtip? O žádné nominaci jsem nevěděl. Kolegyně z práce mě přihlásily, zatímco jsem byl na dovolené v Indonésii. A po návratu mi to ještě nestihly říct. Takže to pro mě byl blesk z čistého nebe.
Co pro vás toto ocenění znamená teď s větším odstupem?
Pořád mě napadají jména lidí, kteří by si tu cenu možná zasloužili víc než já, sám mám za sebou ještě krátkou cestu. Beru to ale jako závazek a motivaci do budoucna.
V životě jsem měl štěstí na řadu skvělých lidí, kteří mě uměli povzbudit. Jsem rád, že to můžu společnosti vracet a své zkušenosti člověka s hendikepem, který překonal určité překážky, propojit s profesí, ve které mohu lidem pomáhat zlepšit jejich životy.
Nominovaly vás kolegyně z Ligy vozíčkářů, která pomáhá lidem s hendikepem a v níž pracujete jako asistent soběstačnosti. Co si pod tím představit?
Ve zkratce se dá říct, že dělám technickou podporu našim sociálním pracovnicím. Když klienti narazí na problém a potřebují kompenzační pomůcky, kolegyně mě osloví a já pomáhám s jejich výběrem a zařizováním potřebných věcí okolo.
Jsou to věci, které lidem usnadňují život, ať už jde o invalidní vozíky, zvedáky, nebo různé úpravy aut, a umožňují jim činnosti, jichž by jinak nebyli schopni.
Protože jsem vystudovaný architekt, lidé se na mě obracejí také kvůli úpravám bytů či vchodů do domů. Já jim změnu namodeluji v programu, díky čemuž si ji mohou lépe představit. A jsem schopný jim projekt připravit.
Filip Pšenčík
Narodil se v Dačicích, vystudoval architekturu. Pracuje jako asistent soběstačnosti v brněnské organizaci Liga vozíčkářů, která pomáhá lidem s hendikepem.
On sám kvůli vrozenému rozštěpu páteře chodí o berlích nebo používá vozíček. Je sportovec a rád cestuje – na handbiku absolvoval expedici na Korsice, surfoval na Srí Lance nebo se potápěl v Indonésii.
Bývá pro lidi těžké říci si o pomoc?
Většinou volá někdo blízký, protože člověk si málokdy řekne o pomoc sám. Je to i můj problém, který mě ostatní učí odbourávat: Neumím si říct o pomoc.
Řekl bych, že podobně to má hodně lidí s hendikepem. Je to problém, který musíte překonávat, a místo „nechci, nepotřebuji, to zvládnu“ si říct: „Tak, teď si prostě nechám pomoct.“
Uvědomoval jsem si to, když jsem byl loni na adrenalinové cestě na Korsice, kde jsme jezdili na handbiku a překonávali třeba dvousetmetrové převýšení přes hřeben nebo skákali přes půlmetrové kameny.
Tam jsem ocenil, když mi někdo například nabídl vodu, vzájemně jsme se tak hlídali. Už jsem například neměl síly a byl jsem rád, že mě někdo podpořil.
Co člověku brání, aby si o pomoc řekl?
Možná je za tím vnitřní hrdost nebo přesvědčení, že
