Kočičí hlavy jsou peklo, překážky ale leží i v myšlení lidí, říká oceněný muž, který pomáhá lidem na vozíku
Filip Pšenčík při své práci v organizaci Liga vozíčkářů pomáhá lidem s hendikepem, aby byli soběstačnější. Radí jim s výběrem pomůcek usnadňujících pohyb nebo s úpravami bydlení. „Soběstačnost je jedna stránka života, ale to hlavní je, že člověk chce žít – prostě jen obyčejně žít,“ popisuje letošní laureát Ceny Olgy Havlové, kterou obdržel dnes v Národním muzeu.
V rozhovoru se mimo jiné dočtete:
- Jak se hendikepovaní vyrovnávají s předsudky.
- Proč by v centrech měst neměly být jen kočičí hlavy.
- Jak vysvětlit dítěti, proč je někdo na vozíku.
- Že ne vždy je pomoc vítaná.
- Jak v Indonésii vyzráli na jednu z bariér.
- Proč Filip Pšenčík vzpomíná na setkání s třínohou želvou.
Jaké byly vaše první myšlenky, když jste zjistil, že dostanete Cenu Olgy Havlové?
Když mi přišel e-mail, že jsem cenu vyhrál, říkal jsem si: Co je to za vtip? O žádné nominaci jsem nevěděl. Kolegyně z práce mě přihlásily, zatímco jsem byl na dovolené v Indonésii. A po návratu mi to ještě nestihly říct. Takže to pro mě byl blesk z čistého nebe.
Co pro vás toto ocenění znamená teď s větším odstupem?
Pořád mě napadají jména lidí, kteří by si tu cenu možná zasloužili víc než já, sám mám za sebou ještě krátkou cestu. Beru to ale jako závazek a motivaci do budoucna.
V životě jsem měl štěstí na řadu skvělých lidí, kteří mě uměli povzbudit. Jsem rád, že to můžu společnosti vracet a své zkušenosti člověka s hendikepem, který překonal určité překážky, propojit s profesí, ve které mohu lidem pomáhat zlepšit jejich životy.
Nominovaly vás kolegyně z Ligy vozíčkářů, která pomáhá lidem s hendikepem a v níž pracujete jako asistent soběstačnosti. Co si pod tím představit?
Ve zkratce se dá říct, že dělám technickou podporu našim sociálním pracovnicím. Když klienti narazí na problém a potřebují kompenzační pomůcky, kolegyně mě osloví a já pomáhám s jejich výběrem a zařizováním potřebných věcí okolo.
Jsou to věci, které lidem usnadňují život, ať už jde o invalidní vozíky, zvedáky, nebo různé úpravy aut, a umožňují jim činnosti, jichž by jinak nebyli schopni.
Protože jsem vystudovaný architekt, lidé se na mě obracejí také kvůli úpravám bytů či vchodů do domů. Já jim změnu namodeluji v programu, díky čemuž si ji mohou lépe představit. A jsem schopný jim projekt připravit.
Filip Pšenčík
Narodil se v Dačicích, vystudoval architekturu. Pracuje jako asistent soběstačnosti v brněnské organizaci Liga vozíčkářů, která pomáhá lidem s hendikepem.
On sám kvůli vrozenému rozštěpu páteře chodí o berlích nebo používá vozíček. Je sportovec a rád cestuje – na handbiku absolvoval expedici na Korsice, surfoval na Srí Lance nebo se potápěl v Indonésii.
Bývá pro lidi těžké říci si o pomoc?
Většinou volá někdo blízký, protože člověk si málokdy řekne o pomoc sám. Je to i můj problém, který mě ostatní učí odbourávat: Neumím si říct o pomoc.
Řekl bych, že podobně to má hodně lidí s hendikepem. Je to problém, který musíte překonávat, a místo „nechci, nepotřebuji, to zvládnu“ si říct: „Tak, teď si prostě nechám pomoct.“
Uvědomoval jsem si to, když jsem byl loni na adrenalinové cestě na Korsice, kde jsme jezdili na handbiku a překonávali třeba dvousetmetrové převýšení přes hřeben nebo skákali přes půlmetrové kameny.
Tam jsem ocenil, když mi někdo například nabídl vodu, vzájemně jsme se tak hlídali. Už jsem například neměl síly a byl jsem rád, že mě někdo podpořil.
Co člověku brání, aby si o pomoc řekl?
Možná je za tím vnitřní hrdost nebo přesvědčení, že
