Být milý se vyplácí. Jak nás evoluce vybavila instinktem pomáhat
Před šesti lety zabil atentátník na koncertě v Manchesteru 23 lidí. Po útoku se mnozí obětovali, aby pomohli zraněným. „Vadí mi, jak se interpretuje evoluční psychologie. Evoluce z nás nedělá egoisty, to je naprostý nesmysl,“ říká psycholog Miroslav Popper. „Kdyby si lidé nepomáhali, nepřežili by,“ dodává vědec ze Slovenské akademie věd.
Před šesti lety – 22. května 2017 – odpálil islámský terorista na koncertě zpěvačky Ariany Grande v Manchesteru bombu a zabil 23 lidí. Stovky dalších se při útoku zranily, zejména mladí a děti.
Nedávná zpráva o incidentu připomíná „neobyčejné hrdinství“ a „odvahu“ mnoha lidí, kteří riskovali vlastní životy, aby pomohli zraněným. Předchozí zpráva, kterou dala vypracovat radnice města, mluví o „stovkách, ne-li tisících jednotlivých případů odvahy a obětavosti“. Proč lidé ve zmatku neutíkali do bezpečí a místo toho pomáhali?
Sobecké geny ≠ sobci
Zdrojem nedorozumění může být laická představa, že evoluce z nás dělá sobce a „anděly“ se stáváme až socializací, když si osvojujeme vznešené hodnoty dané společnosti.
Například evoluční biolog Richard Dawkins vydal v roce 1976 knihu Sobecký gen, ale nemyslel tím, že lidé jsou sobci. Dawkins jen tvrdil, že v evoluci hraje rozhodující roli soutěž genů, které jsou sobecké v tom smyslu, že jim jde o vlastní replikaci na úkor jiných genů (genocentrismus).
Pro chybné interpretace, které se na dílo nabalily, britský vědec dodatečně litoval, že
