Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Česko je rukojmí, stockholmský syndrom jistí Babišovu oblibu. A komplic z Hradu hlídá východ

Foto: ČTK
Foto: ČTK

Komentář Jana Moláčka: Výměna ministra spravedlnosti Jana Kněžínka za Marii Benešovou je definitivním krokem do nové etapy Babišovy vlády nad Českem. Jako firmu neřídil stát nikdy, choval se k České republice od začátku jako k bance, kterou přišel vyloupit. Teď už mu jde o jediné – s uloupenými miliardami vyváznout bez trestu. My ostatní jsme rukojmí. Se vším, co k tomu patří. Včetně stockholmského syndromu.

České republice ujíždí vlak, který nepůjde chytit. Kolem našich hranic uhání doba převratných změn ve všech myslitelných oblastech.

Změny kontrastují s podivným bezčasím, které panuje u nás. Země ze všeho nejvíc připomíná přepadenou banku, v níž se nehýbe nic. Kromě zkušené party bankovních lupičů.

Svět kolem přestal pro lupiče i rukojmí existovat. Nevnímají, že po zamrzlé stabilitě studené války a dvou dekádách euforie z jejího konce se rodí nové geopolitické uspořádání planety. Že vzniká úplně nová ekonomika vyžadující jiné dovednosti a vzdělání než dosud. Že dopravu i energetiku čekají mnohem dramatičtější změny než ty, které už jsou v běhu. Že i kdyby se jedné mladé Švédce podařilo na poslední chvíli přivést svět k rozumu, tak se s obřími důsledky klimatické změny – od sucha po migraci – budeme potýkat další desítky let. Že způsob, jakým získáváme a sdílíme informace, prochází revolucí, jejíhož konce nikdo nedohlédne.

To vše se týká i nás. Jenže my na to nemáme čas reagovat. Veškerou kapacitu politické reprezentace země pohltila soustředěná snaha vybílit posledních pár sejfů a zajistit si volný odchod.

Tomuto konání nelze upřít ledově klidnou, výsměšnou profesionální zručnost, a dokonce snad virtuozitu, která vždycky budí pozornost, z níž se rodí obdiv. Ať už s přehledem zvládáte cokoliv.

Ze slibů nezbylo vůbec nic

Na triumfálním vstupu Andreje Babiše do politiky před více než pěti lety nebylo nic divného. Na jeho nynější oblibě je ale něco až nepochopitelně patologického. Něco, co jde na první pohled absolutně proti zdravému rozumu a smyslu pro realitu. Podobně jako stockholmský syndrom – mnohokrát popsaný psychologický fenomén, kdy se rukojmí a oběti únosů identifikují s pachateli a vytvářejí si k nim emoční vazbu.

Babiš dávno musel přesvědčit i své nejhorlivější podporovatele, že nenaplní nic z pozitivních očekávání, která si s jeho osobou mohl v roce 2013 někdo spojovat. Česká republika stagnuje snad ve všech oblastech, na které má jeho vláda vliv. Naštěstí nezpřetrhala (pro Babiše osobně důležité) ekonomické vazby se Západem – jinak by Česko upadalo i ekonomicky. To je ale vše, co jí lze připsat k dobru.

Výstavba dopravní infrastruktury se v podstatě zastavila. Dálnice se rychleji rozpadají, než staví, jízdu moderní železniční tratí si Babiš musí jet užít do Maroka, kde ji postavili přibližně za stejnou dobu, kterou on strávil ve dvou vládách, aniž by se podobný projekt v Česku, byť i jen o píď, přiblížil realizaci.

Babiš se zaklíná digitalizací, jeho ministři dopravy ale nedokázali zavést ani elektronickou dálniční známku, která je dávno samozřejmostí mimo jiné i na Slovensku nebo v Maďarsku. I uprostřed Prahy se desítky tisíc lidí nedostanou na internet – jen proto, že zrovna sedí v metru.

Na Česko už poněkolikáté – očekávaně, předvídatelně a dramaticky – dolehlo sucho. Namísto stejně dramatických protiopatření Babišův Agrofert k drancování půdy přispívá velkoprodukcí nevhodné, ale lukrativní řepky.

Ve školství má současná politická reprezentace země jediný zájem – vyrobit si poslušné voliče neschopné kritického rozhledu potlačením studijních ambicí u co největšího počtu mladých lidí. Místo důrazu na jazyky a orientaci v měnícím se světě se bavíme o hrozbě nedostatku pokrývačů.

Útokům také čelí výuka kompetence, která bude rozhodovat o úspěchu Česka nejvíc – tedy schopnosti fungovat v pestré společnosti, která vnímá jinakost jako přirozenou samozřejmost, umožňuje každému, včetně žen, sexuálních menšin, lidí odjinud nebo handicapovaných, realizovat svůj potenciál, a je proto atraktivním a žádaným místem pro život.

Jestliže si nové voliče Babiš chce vyrábět na učňácích, ty v seniorním věku si jednoduše kupuje. To je jeho jediný příspěvek k další obrovské výzvě blízké budoucnosti – měnící se demografické struktuře Česka.

Babišův proklamovaný boj s korupcí se zvrhl v bizarní obrázek Jaroslava Faltýnka přebíhajícího ze schůzky s šéfem Kapsche na jednání s předsedou antimonopolního úřadu. Zda pouze s instrukcemi nebo i naditou igelitkou, se teprve – možná – dozvíme.

Dalo by se pokračovat donekonečna, ale je myslím zřejmé, že Česko pod vládou Babiše prožívá nejtěžší stagnaci své polistopadové historie.

Kde nechal tesař díru…

Po více než polovině dekády Babišova působení v nejvyšší politice nemůže být pochyb o tom, že ani nezkusil naplnit své heslo o řízení státu jako firmy. Pokud ho vůbec kdy mínil jako něco víc než jen lákavý slogan pro voliče. Od počátku – ještě dřív než vstoupil do politiky – se ke státu chová jako lupič z výše načrtnuté scény k přepadené bance. Jediným smyslem jeho činnosti bylo objevit a z nejrůznějších sejfů vybrakovat další a další svazky pětitisícovek.

Nedílnou součástí každé bankovní loupeže je ale únik. Dříve nebo později se v dálce začnou ozývat sirény a lupič musí s pytlem peněz pryč. Buď má ústupovou cestu připravenou, nebo improvizuje.

Babiš improvizuje. Do fáze úniku začalo jeho působení v Česku stále více přerůstat s každým dalším krokem orgánů činných v trestním řízení v kauze Čapí hnízdo. Uniknout mu pomáhá jeho kumpán, který mu pomohl do banky a hlídal venku – prezident Miloš Zeman. Ten si ale současně dává pozor i na to, aby Babiš – obrazně řečeno – nepláchl s penězi i jemu. Tak už to v těchto kruzích chodí. Věřit můžete jen sami sobě.

Proto Zeman nevyřeší věc jednou provždy jednoduchým ústavním úkonem – zastavením trestního stíhání Babiše a jeho rodiny. Bylo by to snadné a bezbolestné – na oblibě obou politiků se nijak neprojevily srovnatelně kontroverzní kroky, neublížil by jí ani tento. Za týden by se zapomnělo, že byl Babiš kdy trestně stíhaný.

Jenže Zeman potřebuje být pro svého komplice nepostradatelný až do konečného rozdělení kořisti. A protože tou je pro prezidenta maximální moc v jeho rukou až do konce mandátu, snaží se Babišovi sice umožnit únik, ale tak, aby jeho úspěch co nejdéle závisel na něm.

Jmenování Zemanovi oddané Marie Benešové do funkce ministryně spravedlnosti je z tohoto pohledu absolutně logickým krokem. Sledujeme při práci profíky.

Sledujeme ale současně taky nejvyšší level cynismu a vypočítavosti, jaký kdy česká politika nabídla.

Možná že i naše fascinace virtuózně bezohledným výkonem moci pro moc samotnou, s pohrdáním ke všemu ostatnímu včetně budoucnosti Česka, přispívá k fenoménu, který zdánlivě nemá racionální vysvětlení. Celé to sledujeme z pozice rukojmích, kterým oba kumpáni dávají výsměšně najevo, že o jejich osud jde až v poslední řadě. Přesto jim mnozí z nás fandí a drží palce.

Stabilní voličská podpora Babiše i Zemana, bez něhož by Babiš dávno skončil za katrem (tady se lupičská metaforika prolíná se suše věcným popisem reality), je vysvětlitelná opravdu jen něčím na způsob stockholmského syndromu.

Čím dřív se ho zbavíme, tím lépe. Zda ještě potom budeme schopní naskočit do vlaku, který nás rychle míjí, je druhá otázka.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější