Když při znásilnění nestačí ani jasné ne, musíme změnit zákon
Komentář Pavla Houdka: V poslední době jsou stále více slyšet snahy o změnu definice trestného činu znásilnění. Nevládní organizace Konsent a Amnesty International předaly Sněmovně petici za tuto tzv. redefinici s více než 16 000 podpisy. Ministr spravedlnosti Pavel Blažek řekl, že se na potřebě nové právní úpravy shodla většina stran a jeho ministerstvo má do konce června navrhnout dvě podoby této změny: jedna bude vycházet z absence souhlasu, druhá z projevu nesouhlasu. Proč je důležité přiklonit se k první možnosti? A co to bude znamenat v praxi?
„Sedmadvacetiletý muž šel večer přespat k ženě. Ta mu před tím výslovně řekla, že jde jen o přespání a že s ním sex mít nechce. Přesto začal muž v noci na ženu sahat a měl s ní pohlavní styk. Žena během toho nijak nereagovala, celou dobu zůstala pasivní. Ani jeden z nich během pohlavního styku nepromluvil.“
Šlo o znásilnění, nebo ne? Žena s pohlavním stykem nesouhlasila, což předem jasně vyjádřila. Když muž se souloží začal, nesouhlas nijak neprojevila. Nekladla to, co soudní praxe nazývá „vážně míněný odpor“ a jehož překonání vyžaduje, aby jednání mohlo být označeno za trestný čin znásilnění. Přesto se ale žena domnívala, že znásilněna byla, a oznámila vše na policii.
Později u soudu vypověděla, že v daný okamžik „zamrzla a nevěděla, co má dělat“. Muž soudu sdělil, že „měl dojem, že žena sex chce“ a „pokračoval, protože mu neřekla, ať toho nechá“.
Jak byste na místě soudu rozhodli vy? Případ není hypotetický, stal se nedávno ve Švédsku, kde skončil až
