Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Učím se pomáhat jenom tam, kde je to chtěné  

Dobře ví, jaké to je, být na dně a cítit se tam úplně sama, přestože má kolem sebe milující blízké. Prožila si takový stav před lety, kdy měla endogenní deprese. Tehdy Kláře Trojanové kromě odborné péče pomohlo i zpívání. Ve fázi velké a náročné životní změny je i teď.  


text Mirek Čepický / foto Anželika Rybak

Současnou životní změnu vnímá Klára Trojanová optimisticky. „Dělá mi radost úplně všechno, co dělám. Že občas pracuji v kavárně, ve které si právě povídáme. Radost mi dělá i zpívání a projekt, který připravuji pro nadaci. Jsem teď hodně šťastná a nebojím se to říkat. Není to extáze, jsem šťastná klidně. Uvědomuju si realitu, kdy jsme se po třiceti letech rozešli s Ivanem. Ale hodně věcí mě opravdu těší,“ říká. Kláru Trojanovou jsem znal jako herečku. Osobně jsme se potkali až před dvěma lety, kdy nabídla, že nám bude pomáhat v Nadaci rodiny Vlčkových, pro kterou pracuji. Nejdřív vařila a pekla s kamarádkami dobroty, které pak prodávaly na festivalu Cibulka Open, jehož cílem je podpora dětské paliativní péče. Na tu věnovaly i výtěžek z prodeje. Teď už několik měsíců společně s týmem odborníků připravuje divadelní představení, které má veřejnosti odlehčenou formou přiblížit, co prožívají rodiny s vážně nemocnými dětmi.

Díky pomáhání druhým se sama cítí líp. „Až nedávno jsem si byla schopná přiznat, že mi pomáhání dělá dobře. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že to tak mají i ostatní lidé, kteří v práci nebo ve volném čase pomáhají. Dřív jsem si myslela, že jsem sobec. Baví mě na tom to překračování vlastních hranic. Mohla bych je překračovat třeba tím, že budu skákat padákem. Asi je to fajn, ale mě těší, když někomu udělám radost. Dává mi to obrovský smysl,“ říká Klára Trojanová.

Co tě na překračování hranic baví? 

Zvládání těžkých situací a vyrovnání se s nimi. Za svůj život jsem prošla takovými zážitky, že mě podobné výzvy přitahují. Možná to máme v rodině, brácha se věnuje urgentní medicíně, protože ho hodně baví řešit složité případy. Já jsem navíc od dětství chronický pomahač. Naši ze mě byli zoufalí, protože jsme třeba šli po ulici, kde nějaká babička prodávala příšerné domácí výtvory a byla taková sešlá. Mně jí bylo tak líto, že jsme od ní museli něco koupit. Jindy jsem přemluvila rodiče, aby pánovi v restauraci zaplatili útratu, protože tam byl úplně sám.

Co pomůže tobě, když jsi v jakékoli těžké situaci? 

Musím se zklidnit, nesmím propadnout panice. Musím si pomoct sama, nikdo zvenku to za mě nemůže udělat. To ale mluvím o situacích, kterými jsem si prošla, což jsou těžší formy deprese. Při nich opravdu kdokoli může říkat cokoli, je to úplně jedno. Pomůže, když kolem sebe vidíš lidi, kteří ti fandí, kteří tě nějak podporují, jsou s tebou, mají pochopení, ale nikdo to za tebe nevyřeší. Důležité je si to srovnat v sobě.

Jaká nevyžádaná pomoc tě otravovala? 

Když mi někdo v době mých depresí říkal, ať si jdu zaběhat, sportovat, ven, že už bude jaro, že už to bude dobrý. Když má člověk těžkou depresi, má to úplně opačný efekt. Nejsem toho v tu chvíli schopná, vidím, že svítí sluníčko, ale nedělá mi to žádnou radost. Přestože mám ráda sport, nemůžu, tělo je tak vyčerpané, že to prostě nejde, a když ti to ještě někdo začne podsouvat, tak si připadáš, jako že jsi fakt hrozný. Chtěl bys to i zkusit, ale nejde to.

Co jsi v sobě objevila, když ses dostávala z depresí? 

Pomohlo mi, když jsem s tím přestala bojovat. Když jsem je přijala a začala je zkoumat. Mám takový obraz, představu, že spadnu do bahna a topím se v něm. Najednou se přestanu topit a vidím, že je tam nějaká rostlinka a já se z toho bahna dostávám. Říkám si, že už je to dobrý, už vidím světlo, a šup a je tam další zákoutí a další bahno. Stala jsem se pozorovatelem toho, co se tam děje. Jedna moje terapeutka mi dala příměr, který mi přijde úplně přesný. Je to, jako když spadnete do pavučiny. Jakmile sebou začnete házet, zpanikaříte, zamotáte se a už se nikdy nevymotáte. Nebo jen velmi těžko. Ale když spadnete a řeknete si o. k., jsem v prekérní situaci, ale počkám a nějak se to vyvrbí, najednou z té pavučiny nějak vyjdete a jdete dál. Pomalu, postupně. A takhle to teď mám, když přijde nějaká situace, která je bolestivá. Už se tomu nebráním, třeba se vybrečím, jsem chvíli špatná, ale říkám si, že to nevadí, že to k tomu patří, člověk si tím musí projít, je to v pořádku.

Jak jsi našla odvahu přiznat si, že musíš něco řešit? 

Sama jsem to nepoznala. Když si člověk zlomí nohu, je to jasný, ale nemoc duše a psychické problémy si člověk nepřizná. To, že potřebuji pomoc, odhalila moje sestra. Šla jsem jí vrátit časopis a dostala jsem hysterický záchvat pláče. Když mě viděla, řekla, že jedeme okamžitě na psychiatrii.

Byla jsi za to ráda, nebo tě štvalo, že to byla třeba nevyžádaná pomoc? 

Byla to nevyžádaná pomoc, ale byla jsem hodně moc ráda, zapadlo to.

Co ti pomohlo pak? 

Pan doktor. Když mě vyzpovídal, říkal: „To je nádherné, vy jste učebnicový příklad chodící deprese, já bych vás mohl ukazovat na přednáškách.“ Byla jsem ráda, že vím, co se mnou je. Pojmenování problému je důležité, pak víš, co máš dělat. Ulevilo se mi tím a také díky tomu, že jsem dostala léky. Měla jsem štěstí, že jsem narazila na pana doktora, ke kterému jsem okamžitě získala důvěru, a že mi léky zabraly.

Jak ti bylo, než se to začalo zlepšovat? 

V době, kdy jsem žila s touhle diagnózou, jsem měla strach, mnohdy jsem byla absolutně vyčerpaná a spadla jsem úplně dolů. Měla jsem strach, že to nepřežiju. Pan doktor by mě dokonce párkrát raději viděl na psychiatrii než doma, ale já jsem to nikdy neudělala. Říkala jsem si, že nemůžu, protože mám doma děti a potřebuju se postarat o spoustu věcí. On říkal, že se musím postarat nejdřív sama o sebe. Nemyslela jsem prvně na sebe, ale na ostatní, že nemůžu padnout, protože toho pro ně musím hodně udělat. Měla jsem to tak, i když mi bylo opravdu špatně. Jela jsem mnohdy přes závit a dostávala se tím do ještě horších stavů, protože tělo to nechtělo, bylo už úplně vyčerpané. Příliš velká zodpovědnost je škodlivá. Je to strašně smutný a bolavý, ale přišel moment, kdy jsem si řekla dost a že sama sobě už ubližovat nechci. Mělo to různé fáze, psala jsem si k tomu deník. Když si ho čtu zpětně, je tam vidět, jak člověk sklouzává k tomu klišé najít sama sebe, být sama sebou. Já sama sebou nebyla. Najednou člověk poztrácí sám sebe a uvědomí si, že to nechce.  

Proč myslíš, že ses sama sobě ztratila? 

Strašně moc jsem dávala ostatním a zapomínala, že mám své potřeby. Teď se starám hodně o sebe, dostala jsem se i do fáze, že někdy jsem na prvním místě já, ne děti. Ještě loni před Vánocemi jsme se celá rodina chystali na hory a já jsem toho měla hrozně moc a nestihla jsem upéct vánočky. Tak jsem si říkala, že asi nebudou. Ale nedalo mi to, vzala jsem všechny ingredience do Itálie na hory, že je upeču tam. Pak jsem říkala klukům, že se na to vykašlu, že péct letos nebudu. Oni to vítali. Jenže já jsem je pak v půlce ledna stejně musela upéct, protože bez nich pro mě Vánoce nebyly hotové. Už to ale opouštím. Teď dětem třeba neuvařím a jdu do divadla nebo jim neudělám na víkend program, protože se mi prostě nechce. A děti jsou úplně v pohodě.

Jak to jde dohromady s tím, že zároveň pomáháš druhým, například nám v Nadaci rodiny Vlčkových? 

To mě baví a dělá mi to dobře. Naplňuje mě to a rozčiluje mě, že téhle krásné práci zatím nemůžu dát víc. Chystáme pro Nadaci s herečkou Míšou Váňovou a dalšími lidmi divadelní představení, které má lidem ukázat, jak je péče o rodiny s vážně nemocnými dětmi důležitá a potřebná. Průběžně čerpám informace od odborníků, abych tématu co nejlépe rozuměla. Na začátku jsem dala ten impulz, což je myslím důležité. A těším se, že budu v představení hrát. Je to ojedinělý projekt. Veselý a zároveň hrozně smutný. A hodně přínosný.

Když jsi začínala pomáhat nadaci, navrhla jsi to sama. Vnímala jsi, že to je užitečné? 

Bylo to užitečné, ale mnohem víc pro mě než pro vás. Já jsem vám neměla co nabídnout, nejsem manažer, ekonom nebo produkční. Jsem vyučená pošťačka a Jirka Bartoška mi neřekne jinak než pošťačko. Pak mám DAMU, díky tomu můžu pomoct právě v tom divadelním projektu, zapadá to do sebe. Musím si taky přiznat, že mám asi dobré nápady. A taky je dobré, že mám kolem sebe lidi, kteří mi to pomohou zrealizovat, protože na to už nemám kapacitu ani vzdělání. Vnímám paliativní péči jako důležité téma. Přivedla mě k němu smrt mého táty. Starali jsme se o něj, zemřel s námi doma a bylo to moc hezké. Pak jsme měli mámu pět let v ústavu, protože měla alzheimera, chodila jsem za ní hodně často a líbilo se mi, jak tam pacientům dělaly až dětskou radost úplné drobnosti.

Čemu se ještě věnuješ? 

Zpěvu. Léta jsem žila s tím, že mám až nadosmrti endogenní deprese a nedá se s tím nic dělat. Pak jsem před dvěma a půl roku začala chodit na zpěv a díky němu se mi něco začalo otevírat. Mám neuvěřitelnou lektorku, Pavlu Fendrichovou. Zpěv spojuje s psychosomatikou a má opravdu skvělé výsledky. Pomohlo mi to natolik, že jsem přestala jíst ty prášky a začaly se mi vyjevovat a vysvětlovat různé souvislosti.

Byl zpěv plánovanou součástí terapie, nebo ses k němu dostala jinak? 

Měla jsem zpívat v nějakém představení a chtěla jsem se to naučit. Vždycky mi říkali, že zpívat nemůžu, že je to hrozné. Pavla mi tohle nikdy neřekla, i když to tak na začátku možná bylo. Šla se mnou krůček po krůčku. Začala jsem sama sebe vnímat zevnitř, poslouchat se přes hlas, což je moc zajímavé. Zpívala jsem jednou týdně, ale úplně mě to pohltilo, teď to budou tři roky. Od té doby často zpívám doma nebo v autě.

Zkusila jsi to i veřejně? 

Zmínila jsem kamarádce Báře Basikové, že jsem začala chodit na zpěv. Neplánovala jsem nikde vystupovat, ale Bára mě přesvědčila, že si to musím zkusit. Pozvala mě jako hosta do svého recitálu. Předtím jsem veřejně nezpívala, až poprvé s Bárou, nic lepšího mě nemohlo potkat. Odzpívala jsem dvě písničky ve Smiřické kapli, bylo to nádherné, hodně jsem si to užila. Když jsem odcházela, chodili za mnou lidé a říkali, abych zpívala dál, že to bylo krásný. Bára mi taky říkala, ať pokračuju. Zpívám francouzsky šansony, ale i česky, například písničky Hany Hegerové. Teď jsem měla s kamarádkou nedávno koncert v restauraci U Tenisu na Cibulkách. Jenom pro zvané kamarády. Všichni jsme si to užili.

Jak bys sama pomohla někomu, kdo si prochází něčím opravdu těžkým? 

Učím se pomáhat jenom tam, kde je to chtěné, nenutit pomoc. Tím člověk snižuje schopnost druhého si s tou situací poradit sám. Hodně lidí má spasitelský syndrom. Já ho v sobě mám taky a učím se, že není zapotřebí, že si člověk má počkat. Je důležité vycítit, kdy je ta pravá chvíle. Zároveň si sama o pomoc říct nedokážu, to se taky učím. Když jsem si nedávno zařizovala byt, potřebovala jsem montovat nějaký nábytek, a právě moje lektorka na zpěv říkala, že mi s tím může pomoct její manžel. Odpověděla jsem, že ho tím přece nemůžu otravovat. Řekla mi: „Hele, já ti tu nabízím pomoc, on to pro tebe udělá rád, tak to prosím tě přijmi.“ Došlo mi, že to vlastně chci. Strávil se mnou celé odpoledne, smontoval mi nábytek, říkala jsem, že mu za to dám aspoň flašku, ale přesvědčili mě, abych mu za to nedávala vůbec nic, protože mi pomohl rád. Když já někomu pomůžu nebo někomu něco zařídím a on mi to chce vrátit, tak mě to trošku štve, protože to nechci. Když chci někomu pomoct, tak nezištně.

Pomáhá ti tvoje zkušenost vžít se do lidí, kteří nějakou těžkou situaci řeší? 

Myslím, že jo, protože když já jsem o tom začala veřejně mluvit (O svých depresích natočila v roce 2011 Třináctou komnatu v ČT – pozn. red.), měla jsem na to spoustu pozitivních reakcí. Zastavovali mě lidé na ulici, třeba po letech, jak jsem jim pomohla, že jsem o tom mluvila a sdělila svoje zkušenosti. Zrovna před pár dny jsem se potkala se svým hereckým kolegou, který je o dost mladší než já. Prožíval před lety také těžkou situaci. Chtěl se se mnou tehdy vidět a několik hodin jsme si o tom povídali, říkala jsem mu svoje zkušenosti. A on na to po těch letech pořád vzpomíná a říká, jak jsem mu hodně pomohla. Myslím, že to sbližuje. Pro lidi je důležité vidět, že všichni mají nějaké slabosti a starosti. Malé dítě, puberťák, dospívající, dospělý, starý člověk, lidé z časopisů, úspěšní, neúspěšní, všichni. A nejde je navzájem poměřovat.

 

KLÁRA TROJANOVÁ

Pochází ze sportovní rodiny, vystudovala DAMU. Po škole působila v Divadle pod Palmovkou, později ve Švandově divadle. Aktuálně se věnuje především divadelní tvorbě a projektům, které jí dělají radost.

Má čtyři syny.

 

Text vznikl pro časopis Umění darovat, který pravidelně vydává Nadace Via a Nadační fond Via Clarita

O Nadaci Via 

Nadace Via podporuje aktivní lidi, kteří společně pečují o své okolí a kteří darují druhým. Za 25 let své působnosti podpořila přes 8 000 komunitních a filantropických projektů a přes platformu pro online bezpečné darování Darujme.cz zprostředkovala více než 1,5 miliardy korun neziskovým organizacím.

O Nadačním fondu Via Clarita 

Nadační fond Via Clarita rozvíjí filantropické prostředí v Česku a poskytuje odborné poradenství individuálním dárcům, rodinám nebo firmám. Cílem nadačního fondu je, aby v Česku rostl počet dárců, kteří k dobročinnosti přistupují strategicky a jejich filantropické aktivity měly skutečně pozitivní dopad na společnost a svět okolo nás.

 

 

 

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Umění darovat

Inzerce

V tomto okamžiku nejčtenější