Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

S manželem a kolegy zachránili desetitisíce dětí. Na hrůzy, které zažíváme, se nedá zvyknout, říká Denisa Augustinová

Denisa Augustinová. Foto: Adam Hecl, Deník N
Denisa Augustinová. Foto: Adam Hecl, Deník N

Slováci Denisa Augustinová a Martin Bandžák jsou manželé, kteří před téměř dvaceti lety založili humanitární organizaci Magna. Od té doby zachraňují děti po celém světě. Je to dvanáct let, co jsem je navštívila v kambodžském Phnompenhu a dva týdny strávila v jejich sirotčinci pro HIV pozitivní děti. Po letech jsme s Denisou navázaly na tehdejší povídání. S manželem a spolupracovníky od té doby zachránili další tisíce dětí a dělají to se stále stejným zápalem a přesvědčením.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Pohybujete se v desítkách oblastí. Která z nich je pro vás teď nejpalčivější?

Každá oblast, ve které se pohybujeme, je náročná jinak. Ve většině z nich je nějaký otevřený konflikt, ale řešíme jeho následky. Ať už třeba mluvíme o Kongu, o Jižním Súdánu, Sýrii. Nejnovější projekt je teď v Kongu, konkrétně oblast Yumbi, kde byly nedávno předvolební nepokoje. Vyústily ve vraždění jedné etnické skupiny, které se dá přirovnat ke Rwandě.

Co konkrétně tam děláte?

Provozujeme osm zdravotnických zařízení, z toho i ve dvou velkých nemocnicích. Plus máme tři mobilní kliniky, se kterými jezdíme třeba za lidmi, kteří jsou ještě skrytí nebo se už nemají kam vrátit, protože jejich vesnice jsou vypálené. Mnozí byli popálení, ošetřujeme i amputované končetiny a otevřené rány po útocích mačetami, běžné problémy těhotných matek a dětí do pěti let. Naši psychologové poskytují denně konzultace lidem, kteří se zachránili.

Na této zdravotní pomoci se podílíte i vy osobně? 

Ano, pochopitelně. Máme i program psychosociální pomoci pro lidi, kteří tyto hrůzy přežili. A ten se samozřejmě týká i sexuálního násilí, které je v Kongu a v jiných konfliktních zónách přítomné.

Což se týká i dětí.

Bohužel, Kongo je stále číslo jedna na světě v otázce sexuálního násilí. To funguje jako nástroj války, kdy se celé osady uzavřou a každý, kdo se tam nachází, je znásilněný. Ženy a dívky systematicky používají v konfliktech jako efektivní zbraň – demonstrují na nich nadvládu a ponížení. To platí i v jiných zemích: Irák, Sýrie, Libanon, Jižní Súdán, Jemen.

Jak zvládáte, když každý den od rána do večera vidíte jenom hrůzu?

Já potom vidím i tu pomoc. Tohle je tedy ten klíč – člověk je tam proto, že může pomoci. A že je strašně moc lidí, kteří pomoc od nás potřebují. Problém je i stigmatizace obětí sexuálního násilí. Ta je v těch komunitách bohužel tak velká, že nakonec takto zničeného člověka vyženou. Ale všechny vyhnat nemohou.

Organizace Magna poskytovala v Indii psychosociální pomoc i několik let po cunami v roce 2005. Foto: Martin Bandžák

Když se díváte do očí dítěti, kterému se to stalo, ptá se vás proč? Nebo už to i děti berou jako strašnou, ale nutnou součást svého života? 

Pokud mluvíme o sexuálním násilí, neptají se proč. Tyto děti byly poučeny někým z rodiny, že se jim to zřejmě stane. A třeba i víckrát. Je ale pravda, že v tomto případě je velmi důležité naučit děvčata, jak takovým situacím předcházet. Samozřejmě když přijde nějaká armádní skupina, uzavře vesnici a udělá tam takzvaný rejd, téměř není šance, že by dokázaly takovému běsnění utéct. Ale jsou situace, kdy edukace pomůže.

Jaké rady to jsou?

Nechodit sama pro vodu, chodit ve skupinách, vyhýbat se oblastem, kde jsou vojenské kempy.

Vy si asi rovněž nemůžete dovolit pohybovat se v takových oblastech sama. 

V těchto oblastech opravdu ne. A ani není důvod jít sama. Místní ženy se také snažíme poučit o uvažování agresorů. Kam jít případně pro pomoc. Komu nahlásit, že se jim to stalo. Říkáme jim, ať přijdou co nejdřív, hlavně kvůli zdravotním komplikacím. Dáváme jim tak možnost, aby cítily, že mohou znovu začít žít. Snažíme se je přesvědčit, aby se za to necítily vinné.

Denisa Augustinová (41) pochází z Bratislavy, vystudovala sociální práce. S manželem Martinem Bandžákem před čtyřiadvaceti lety založili humanitární organizaci Magna. Po pěti letech otevřeli i její českou pobočku. Magna působí v mnoha zemích světa, v současnosti poskytuje lékařskou a sociální pomoc především dětem a jejich rodinám v Kambodži, Sýrii, Kongu, Libanonu. Příspěvky je možné posílat na účet: 768 506 9001/5500 (Raiffeisenbank). Manželé mají dvě dcery – jedenáctiletou Zaru a pětiletou Ambru. Rodina žije převážně v Kambodži.

Místo posttraumatického syndromu rozpad osobnosti

Další důležitou oblastí, kde pomáháte, je momentálně Sýrie.

Sýrie je velmi speciální kapitola pro celý svět. A pro nás humanitární pracovníky obzvlášť. V posledních letech je velký problém už jen vstoupit na území Sýrie. Přitom tam potřebuje akutní zdravotní péči více než 13 milionů lidí v nouzi. Téměř deset milionů z nich jsou ženy a dívky.

Humanitární pracovníci jsou tam dnes ohroženi, což dříve nebývalo.

Speciálně v Sýrii jsou zdravotníci už několik let terč číslo jedna. Tento precedens hrubého porušování mezinárodního humanitárního práva se už rozšířil i do dalších oblastí. Tři týdny dozadu v Jižním Súdánu vypálili zdravotnická zařízení, ve kterých pracujeme i my. Naštěstí se nikomu nic nestalo.

V Sýrii provozujeme se syrskými lékaři dvě velké nemocnice. Jedna je na turecké hranici, druhá poblíž Aleppa. Máme na starosti hlavně děti pod pět let a těhotné ženy, především ty, které mají komplikace. Máme tam i lůžkovou část, kde se operuje, provádíme tam císařské řezy.

Stane se, že musíte ženu odrodit vy nebo váš manžel?

Když je zrovna plno práce a jde o komplikovaný případ, který vyžaduje pozornost jiných zdravotníků, jiná možnost není. Někdy mi prostě strčí do ruky rukavice a moc na výběr nemám. Opakovaně se mi to stává v Africe, hlavně v Kongu a v Súdánu.

Tam jsem kolegům naposledy asistovala při převozu dvanáctiletého děvčátka, které bylo v táboře v Jube, kde pracujeme, znásilněno. Tahle dívka potřebovala rychlý převoz do nemocnice, protože silně krvácela. Měla poškozený močový měchýř. V tu chvíli bylo třeba hodně rukou, tak jsem byla zaúkolována být u této holčičky.

Co konkrétně jste dělala?

Držela jsem jí ránu, protože strašně krvácela, a podávala jí první pomoc, kontrolovala životní funkce při převozu ambulancí.

Spoluzakladatelka humanitární organizace Magna Denisa Augustinová. Foto: Alexandra Rymšinová

Vy už fungujete, jako byste měla několik lékařských specializací.

Dá se říct, že za ta léta jsem se zdokonalila v různých zdravotnických oblastech. Tohle jsou ale nepěkné příběhy – dívat se dvě hodiny do očí trpícího dvanáctiletého děvčete. To hezké ale bylo, že jsme ji zachránili.

Jak zvládáte situaci, když takovou dívku nezachráníte?

My ji většinou zachráníme. Člověk se snaží myslet na to, kolik jsme jich zachránili a že jsme udělali opravdu všechno pro to, aby neumřely. Na konci dne pak vždycky přemýšlím, co víc a lépe udělat, abychom se včas dostali ke všem lidem, kteří zůstali od pomoci odříznuti. Zkrátka pracujeme v šílených podmínkách, kde je hodně obětí a nepředvídatelných věcí. Třeba střelba během operace či porodu, napadání civilistů a zdravotníků a celých nemocnic.

Před pár lety jsme se my dvě v Kambodži bavily o tom, jestli se s tím dá naučit žít, jestli se na to dá zvyknout. Dneska na to odpovídám, že zvyknout se na to určitě nedá, ale naučit se s tím žít musíme. Jen je to strašně těžké. Nechci se ale dočkat toho, abych to začala akceptovat. Protože akceptace vede k ignoranci a ta způsobí, že se tváříme, jako by ten problém neexistoval. Tedy jako by tito lidé neexistovali.

Vás i vašeho muže jsem poznala ve zmíněné Kambodži. Když dnes jedete z Konga, Sýrie, Súdánu, vracíte se právě do Kambodže jako domů, kde je teď relativně klid?

Paradoxně ano, ale i v Kambodži je teď nový program, který se týká sexuálního násilí. To je také následek neléčených traumat z běsnění Rudých Khmerů. Každý pátý muž se v Kambodži podílí na sexuálním násilí na dívkách většinou mladších osmnácti let. Tito muži si frustrace z toho, co zažili, ventilují i tímto způsobem.

Máte desetiletou Zaru a pětiletou Ambru, které s vámi v Kambodži žijí a částečně i cestují po světě. Můžete je v Phnompenhu nechat chvíli samotné?

Úplně samy ne, i když situace se zlepšuje. Tady ale řešíme problém s nebezpečným provozem. Všude je jen cesta, žádné chodníky, nedá se tu chodit pěšky. I když Zara by velice chtěla být nezávislá a sama pěšky chodit.

I když své děti do těch nejtěžších oblastí neberete, stejně se musí nějak srovnávat s nespravedlnostmi, co od mala vidí.

Zara už si uvědomuje hodně věcí. Odmala cestovala, což jsme museli omezit ve chvíli, kdy v Kambodži začala chodit do školy. Navštívila s námi mnoho našich programů, teď třeba několik táborů syrských utečenců v Libanonu, kde máme velké programy na poskytování zdravotní a psychologické pomoci.

Jsou tam děti, které nemluví o tom, odkud jsou. Odmítají říct jméno oblasti, ve které se narodily a do té doby žily. Zara byla zděšená, jak je možné, že nedokážou vyslovit, že jsou ze Sýrie. Ale kdyby zavzpomínaly, byl by to pro ně strašný stres, otevírání hlubokých ran. Musely by si tak znovu procházet tím, co strašného zažily a viděly. O koho přišly.

Děti samozřejmě vědí, že je válka. Tím krásně hrozným dětským jazykem nám řekly, že jsou ze země, kde světlo znamená smrt. Když bylo světlo, tak se bombardovalo. Takže světlo je pro ně smrt. Zara se neustále ptá, jak je možné, že ty děti nechodí do školy. Ptá se jich, co pro ně škola znamená, a nechápe, že jí odpovídají také „smrt“. Jenže v jejich školách se vraždilo.

Popravy přímo ve škole.

Ano. Byly situace, kdy syrští vojáci přinutili žáky postavit se do zástupu na školním dvoře a každého druhého zabili. Pro Sýrii jsme už přestali používat termín posttraumatický syndrom. Protože není schopen celou tu hrůzu obsáhnout. Intenzita násilností a hrůz, které zažili děti i dospělí v občanské válce nebo během nadvlády Islámského státu a po ní, je taková, že z odborného hlediska už lékaři hovoří o rozkladu osobnosti.

Tohle jsou děti, které nemluví, mají noční inkontinenci, nemohou vůbec opustit malý prostor. Mají vypadané vlasy, ztrátu řeči, noční můry, hluboké deprese. Velmi dlouho nám na terapiích trvá, než jsou tyto děti schopné aspoň přijít. Mluvit začínají až po mnoha měsících. Předtím začnou ale třeba kreslit. Nekreslí si pro zábavu, ale pomocí našich psychologů takhle vyjadřují své pocity, vyprávějí svá traumata a snaží se zpracovat pro nás nepředstavitelné hrůzy války.

Na syrsko-libanonské hranici. Foto: Martin Bandžák

Tohle s nimi děláte i vy?

Ano. Jedna z nejdůležitějších věcí je, že s těmito dětmi dlouhodobě pracujeme. Ve vybraných neformálních utečeneckých usedlostech se nám podařilo ve spolupráci s obyvateli postavit ošetřovny, které slouží i jako společenské místo pro komunitu. V přesně určeném dni v týdnu v nich ordinují lékaři a psychologové z Magny. Mají prostor na vyšetření a ošetření i na psychologickou pomoc. Za den k nám přijde hledat pomoc i 200 lidí. Teploty, kašel, průjmy, zápaly plic nebo neléčená zranění, s tím vším se musíme vypořádat.

Funguje v těchto zařízeních třeba to, že mezi děti přijde vaše dcera a kontakt s nimi naváže rychleji? Třeba právě skrz zmíněné kreslení?

V některých situacích, kdy to pro Zaru je bezpečné, tam byla. Ale spíš mi pomáhá u jednodušších skupin, kde už funguje nějaká interaktivita. Při velmi vážných psychických stavech totiž určitě nepomáhají nové vstupy, nové tváře. Kdokoli další může zkomplikovat situaci. Už třeba proto, že může přijít někdo, koho poznají z minula, a způsobí jim to trauma, oživí vzpomínky.

Všichni víme, že ISIS kromě vraždění i systematicky znásilňoval ženy. Máme pacientky, které se nechtějí rozdělit. Úplně všechno dělají jen spolu. Připravují spolu jídlo, chodí spolu spát, jdou spolu na toaletu. Pomáhá jim to přežít to strašné násilí, znásilňování a vraždění, které viděly a zažily. Je to pro ně psychická berlička.

Takový jejich mikrosvět.

Ano, mají svůj mikrosvět. Jedna z nich odpovídá třeba za všechny tři. Jsou to osamělé ženy, které přišly o rodiny, o děti. Takže první pomoc je velmi důležitá, ale pak je nevyhnutelná i ta dlouhodobá a pravidelná. Proto v těchto místech zůstáváme dlouho. Třeba v Kongu se nám podařilo částečně změnit chování komunit. Mladí chlapci se dobrovolně dohodli a před školami stráží, když dívky vycházejí, aby nemohly být uneseny. Chlapci je odvedou domů.

Po dlouhém úsilí se nám podařilo navázat spolupráci i s vojáky, ze kterých jsme udělali jakési ambasadory, kteří nám pomáhají identifikovat nejen oběť, ale i pronásledovat agresory, zatknout je… V minulosti nám všichni říkali, že tohle je nemožné, protože v Kongu to tak prostě je. Když dnes armáda pátrá po agresorech, lidé v osadách mají určitý pocit spravedlnosti.

Když tohle popisujete, jaká jednou generace těchto mladých lidí bude? Před chvílí jste zmínila lidi v Kambodži, kteří se dodnes nevyrovnali s traumaty polpotovského řádění, a proto se chovají násilně. Neobáváte se, že tohle se bude opakovat? 

Velmi důležité je najít pochopení pro toho, kdo vám to udělal. A to je samozřejmě to nejtěžší pro všechny včetně mě. Musíme pochopit, že ten, kdo zločin udělal, je s největší pravděpodobností rovněž obětí něčeho zlého. My léčíme, zachraňujeme, operujeme, napravujeme poškození vnitřních orgánů. To je ale jen začátek. Pak musíme začít dělat všechno pro to, aby ti lidé byli schopni fungovat. Aby dokázali odpustit násilníkům, ale v první řadě sobě. Aby neměli psychózy, deprese, což už není problém vnitřních orgánů. Tito lidé potřebují projít terapií. Ukazujeme jim, kudy a jak jít dál.

Absolutní pokora

Před dvanácti lety jsme seděly ve vašem sirotčinci pro HIV pozitivní děti v Phnompenhu a vy jste mi vyprávěla, jak chodíte po slumech, rozdáváte HIV pozitivním matkám léky a umělé mléko, aby kojením nenakazily své děti, hádala jste se s jejich muži, kteří to odmítali, protože jejich kultura jim káže, aby se o své ženy postarali sami. Horší slumy jsem nikdy neviděla, a stejně mi to vaše tehdejší vyprávění přišlo optimistické. Na rozdíl od hrůz, které líčíte dnes. 

Každý ten problém je jiný. Vy jste viděla stabilizovaný svět, to už byla druhá fáze naší pomoci. Na začátku to bylo také tak, že děti rodičů, kteří zemřeli na HIV, byly zbité a chtěli je třeba upálit. Kambodža má samozřejmě i strašně moc jiných problémů. Třeba chronická podvýživa. Pětačtyřicet procent dětí pod pět let je podvyživených, a to navzdory vývoji ekonomiky.

Jak se daří dětem, které jsem tehdy potkala?

Ukážu vám fotky. Už jsem babička! Dokonce několikanásobná! Většina z těch, které jste v našem sirotčinci potkala, dnes už pracuje, ukončily školu.

Mají teď zase oni HIV pozitivní děti?

Ne. Právě díky našemu programu, jak zabránit přenosu viru z matky na dítě, kdy jim dáváme léky a profylaktickou léčbu novorozencům, mají zdravé děti. A teď přemýšlím, jaké děti jste tam potkala…

Byl tam asi šestiletý chlapec, byl němý, hluchý, slepý, trpěl těžkými migrénami a jediný jeho kontakt se světem byl, že na něj ostatní děti sahaly. A aby mu ulevily od bolesti hlavy, zlehka ho houpaly na houpačce. Bylo to smutné v tom, že u něj člověk těžko našel naději, že by se mohl radovat ze života. 

Soty žije a má se dobře. Před měsícem mu bylo osmnáct let. Je veliký problém hluchoslepé dítě naučit komunikovat. Těchto terapeutů je po celém světě velmi málo. Úplnou náhodou jsem na letišti potkala paní, která se tomu věnovala a naučila to nás i jeho. On dnes dokáže sám přejít přes cestu. Naučili jsme ostatní děti komunikovat s ním hmatem. Soty přichází do věku, kdy mu hledáme ubytování pro dospělé. Ale jeden chlapec z domova bude bydlet s ním, má kousek odsud práci a zůstaneme s ním v kontaktu.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

Stává se, že děti, které u vás vyrůstají, vám potom pomáhají?

Jsme často v kontaktu. Mnoho z nich nám dnes pomáhá v komunitách, pomáhají starším lidem, kteří pracovali pro Magnu a mezitím zestárli. Z toho vyplývá, že my opravdu nemáme soudit a odsuzovat, ale máme odevzdat to nejlepší, co umíme. A to dobré se pak dál nemůže změnit na nic jiného než na dobré.

Když jste tam byla, zažila jste taky Vuthy, strašně podvyživenou jedenáctiletou holčičku. To je dnes jedna z nejlepších šéfkuchařek v celém Phnompenhu. Vaří ve velmi dobré restauraci. Jsou to tři týdny, kdy jsem u ní byla. Soklyn zas pracuje jako účetní. Je velmi šikovná. Máme tam chlapce, kteří pracují s počítači, dělají řemeslo.

Denisa Augustinová s dívkou Vuthy na klinice v kambodžském Phnompenhu v roce 2006. Foto: Martin Bandžák

Samozřejmě že ne každý má nějakou speciální práci. Pak jste tam zažila třeba tříleté děti, ty studují angličtinu. Právě na těchto konkrétních příkladech opravdu můžu ukázat, že někdo, kdo byl odsouzený na smrt, má šanci žít dobrý život. Každá pomoc má smysl, jakkoli absurdně na začátku vypadá.

Všechny děti, které jsem tam potkala, přežily.

Všechny přežily.

Když říkáte, že jste několikanásobná babička, berou vás jako mámu?

No jasně. Já jsem na většině těch setkáních, kdy se žádají o ruku, představují mi své partnery. Většinou se sejdu s rodinou partnera, kde se dohodne svatba. Těmto pěkným chvílím ale samozřejmě předcházely všechny ty boje v rámci pubertálního věku. Oni byli parádní adolescenti se vším všudy. Samozřejmě s tím balíčkem HIV to pro ně bylo těžké. Měli bordel v hlavě jako každý adolescent a ještě navíc měli pocit ztráty rodiny a strach z toho, co bude. A hlavně je v nich obrovská touha po nové rodině. Chtěli ji za každou cenu a museli jsme s nimi pracovat tak, aby to chápali nikoli jako zákaz, ale jako radu, že počkat je pro ně to nejlepší.

Magnu jste založila s manželem Martinem, který je zároveň profesionální fotograf. Vám tehdy bylo třiadvacet let. Martin cestuje z jedné mise na druhou, vy taky. Zajímá mě, jak jste u zachraňování tolika dětí stihli žít i svůj vlastní život. To tady kolikrát lidi nestihnou jen proto, že mají práci manažera a dělají přesčasy.

Ono je to možná dané tím, že naše děti jsou skutečnou součástí našeho života. Já je neberu jako překážku, ale jako to, že s námi sdílejí to, co děláme. Pochopitelně po narození Ambry je logistika najednou náročnější. Cestovat s jedním dítětem a se dvěma je rozdíl. Ale alternujeme se s Martinem. Když on je v nějaké šílené oblasti, já jsem s nimi. A naopak.

A jak se nám to daří? Nevím. Asi je to tím, že člověk dělá, čemu věří. Já si prostě neumím představit, že bych žila nějak normálně a s vědomím toho, že se tohle děje. A že pro to nic nedělám. Já neříkám, ať všichni odjedou a dělají humanitární pracovníky. Jsou i jiné formy pomoci. Už jen to, že se o tom mluví, je jedna z nejdůležitějších věcí.

Ignorance je velmi nebezpečná a vede k neinformovanosti, neinformovanost k strachu a strach k egoismu. Přestáváme vidět jednotlivce. Začínáme lidi segregovat a mluvit o nich jako o mase. Třeba o mase utečenců, o mase chudých Afričanů. Sama jste matka a představte si, že vám někdo řekne: „Tak oni jsou zvyklí, že mají hodně dětí. Když jim teď jedno zemře, nebo i dvě tři, tak to snášejí lépe, ne?“ My si to takhle říkáme, protože si to sami v sobě chceme ospravedlnit. Pak žijeme s čistým svědomím. Ano, jsou ženy, které si nemohou dovolit oplakat svoje dítě, protože na to nemají sílu. Taková žena už nemá jak plakat.

Jednou jste popisovala strašný zážitek s podvyživenými dětmi, které neplakaly, protože už na to neměly sílu. Vydávaly jen chrčivý zvuk.

A v Jižním Súdánu běžně potkáte mámu, která vám řekne, že už osm hodin jde s dítětem k nejbližšímu zdravotnickému zařízení, aby jí neumřelo. Pláče, že neví, jestli se nám ho podaří zachránit, ale že nám děkuje jen za to, že se na něj podíváme. Ta absolutní pokora, se kterou ti lidé přijdou a snaží se najít pomoc… A poděkuje vám, když dítě zachráníme, a poděkuje, i když ho zachránit nedokážeme. Já žiju tak, abych se ráno mohla podívat do zrcadla stále s tím pocitem, že dělám všechno, co dokážu.

Jak se cítíte, když vás s manželem média označují za pokračovatele sira Nicolase Wintona? Vlastně s tím začal režisér Matěj Mináč. Když točil dokument o Wintonovi, jste na konci filmu takto pojmenováni. 

Nemám ráda nálepky. Znáte mě a můj černý humor. A bylo strašně sympatické, že stejný humor měl i Nicky. Několikrát jsme si vyprávěli příběhy, které se nakonec zvrhly v pěkné fóry. Bylo hrozně fajn, že i v jeho věku měl tak obrovský nadhled. Je samozřejmě velice pěkné, že nás asociují s tak významným hrdinou, který nepodlehl strachu a rozhodl se udělat něco v době, která vypadala absolutně beznadějně. Téměř každý z projektů, který původně působil jako absolutní bláznovství, jsme nakonec dotáhli do konce, i když tomu nikdo v našem okolí nevěřil. A to asi máme s Nickym společné.

Kolik jste zachránili dětí?

Desetitisíce. Jen v Sýrii se v našich zařízeních ročně narodí víc než deset tisíc novorozenců, z nichž většina by bez dostupné péče nepřežila. Když jsme tam přišli, byla péče výrazně jiná. Když vypadal porod matky komplikovaně, omráčili ji tyčí, aby ji nemuseli operovat při vědomí. A tohle číslo je jen za jeden rok ve dvou našich nemocnicích. Těžko tedy říct jedno číslo, protože naše projekty mají rozličné zaměření.

Kupříkladu v Jižním Súdánu jsme v prvním pololetí minulého roku léčili přes 3500 dětí s akutní podvýživou a desetitisíce jsme jich naočkovali proti choleře, spalničkám nebo obrně. V Kambodži v našem programu monitorujeme a poskytujeme léky více než 2400 HIV pozitivním dětem. Dalších téměř 10 tisíc dětí do pěti let jsme léčili v Sýrii na akutní průjem, respirační a infekční ochoření. A tak bych mohla pokračovat. Nám ale nejde o čísla, ale o konkrétní lidi, kterým se nám podaří zachránit život.

Mobilní klinika organizace Magna v odlehlých oblastech Nikaraguy. Foto: Martin Bandžák

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Pozitivní zprávy

Rozhovory

Česko, Svět

V tomto okamžiku nejčtenější