Mladí lidé nejsou zvyklí na střídání úspěchu s neúspěchem, říká nobelistka, díky které umíme upravovat genom

Emmanuelle Charpentier je nositelkou Nobelovy ceny za chemii, kterou získala v roce 2020 s kolegyní Jennifer Doudna za objev mimořádně přesné metody pro úpravu genomu CRISPR/Cas9. V rozhovoru popisuje její potenciál při léčení genetických chorob či rakoviny a svoji cestu k průlomovému objevu.

V rozhovoru se mimo jiné dočtete:

• v čem je podobná práce umělců a vědců;
• proč potřebuje současná generace hrdiny;
• které nemoci už umíme díky jejímu objevu léčit a které budou pravděpodobně následovat;
• proč uvažovala, zda má vůbec za svou práci přijímat ocenění.

Do Bratislavy jste přijela prezentovat nadcházející festival Starmus, který spojuje vědu, hudbu a umění. Jedním z jeho zakladatelů je Brian May, který je zároveň členem rockové kapely Queen. Mají k sobě umění a věda blízko?

Umělce si veřejnost často představuje jako lidi, kteří svou prací absolutně žijí a uměním jsou prosáknuti do hloubky srdce. Velmi podobně je tomu i ve vědě. Neznám úspěšné vědce, kteří by svou práci brali jako zaměstnání od devíti do pěti. Neexistuje přesně daný čas dne, kdy všichni umělci rozvíjejí svou tvorbu a vědci dělají objevy. I přístup vědců a umělců k práci je podle mě dost podobný. Vezměte si například hudebníka. Má dost dlouhou fázi učení, která sestává z množství metodiky a opakování, které musí udělat. Teprve potom dokáže přejít do kreativní fáze, ale i ta se opírá o tvrdou práci, metodologii a všechny ty aspekty, které známe i ve vědě.

Vědci, kteří chtějí být úspěšní, se také musí nejprve naučit metodologii a dělat mnoho opakující se práce. V začátcích napodobují práci úspěšnějších vědců, podobně jako když začínající hudebníci hrají písničky slavných kapel. Teprve potom přejdou do fáze, ve které si dokážou zvolit vlastní kreativní přístup.

Lidé znají mnoho umělců podle jména, ale různé průzkumy ukazují, že vyjmenovat několik vědců je pro nás obtížnější. Co se týče vědkyň, často zůstáváme zaseknutí jen u Marie Curie Sklodowské. Mohou se vědci stát hvězdami takového formátu jako lidé v hudbě, ve filmu či ve sportu?

To je zajímavá otázka, protože například já jsem spokojená s tím, že lidé si více pamatují objevy než samotné objevitele. Teprve nedávno jsem si uvědomila, že mě lidé poznávají, a připadalo mi to mimořádně exotické, neočekávané a velmi zvláštní.

Ale myslím si, že pro novou generaci je „být rozpoznán“ důležitější, než to bylo pro tu mou. Mladí lidé po celém světě se dost amerikanizovali ve smyslu, že za každým objevem, úspěšným byznysem či myšlenkou, která vás inspiruje, hledají i nějakého hrdinu. To znamená, že mnoho lidí pak chce být například jako Steve Jobs, i se vším humbukem kolem toho.

Vaše generace neměla takové hrdiny?

Mám pocit, že v mé generaci jsme v médiích – tedy na tom minimu televizních kanálů, které jsme měli