Přichází chvíle smutného zvířete? Šance svobody ve společnosti úzkosti
Esej Ondřeje Štindla: Pro současnou společnost je charakteristická vysoká míra úzkostnosti. Někteří autoři dokonce mluví o „společnosti úzkosti“. Taková společnost ovšem jednou může hledat i odpovídající organizaci. Přitom už dnes existuje narůstající shoda na tom, že bezpečnost má před svobodou přednost. Ze synergie množství individuálních krizí, širších společenských pohybů a moderních technologií může vyrůst cosi nového a nebezpečného.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Nejčastěji citované literární dílo v politických komentářích je v anglosaském světě báseň Druhý příchod irského mistra Williama Butlera Yeatse. Je to pověstně chmurný text, popisující příchod čehosi zlého do rozpadlé země. „Protože krouží v pořád širších kruzích, / nemůže sokol slyšet sokolníka. / Vše rozpadá se, střed se zevnitř hroutí, / chaos a zmatek zaplavily svět.“ Ti nejlepší bez víry ochabli, „ti nejhorší jsou plni vášnivé posedlosti“ a mezitím se přibližuje okamžik, kdy na svět vstoupí „zvíře, jehož chvíle přišla“. Ta slova znějí prorocky a jsou nadaná jakousi osudovou vahou (a jistě, jsou dostatečně nespecifická, aby se k nim člověk mohl vztáhnout prakticky kdykoliv).
Yeats je napsal v roce 1919, po strašlivé první světové válce, v době, kdy se jeho země krátce potom, co po staletích získala svobodu, propadala do občanského konfliktu. V Rusku zvítězila bolševická revoluce a v Evropě řádila pandemie španělské chřipky, jež vážně postihla i Yeatsovu rodinu. Přes všechny krize a dramata současnosti žijí dnešní Zápaďané v hodně odlišném světě. Mnoho lidí ho ale – podobně jako Yeats před více než sto lety – vnímá s podobnou bezmocí a úzkostí. Úzkostí z toho, že lidstvo stojí na pokraji nějakého hrozivého dějinného předělu, nezvratné změny k horšímu, příchodu „zvířete“.
Představa neblahé změny se může lišit v závislosti na tom, ke které společenské vrstvě a ideové frakci člověk patří – každá z nich má vlastní narativ přicházející apokalypsy a mnohé z těch obav mají nějaký reálný základ. Mohou vést k úzkosti. Ta ovšem nemusí být jen jakýmsi vedlejším příznakem chorob současného světa, pro něž jsou určující jiné příčiny. Může se stát i katalyzátorem (nebo jedním z katalyzátorů) zásadní společenské změny, převzít „vedoucí úlohu“ a najít svoje politické vyjádření. Často se připomíná, že „osobní je politické“, tedy že stavy a situace, které člověk vnímá jako privátní, mají i nějakou – třeba určující – politickou dimenzi. Jenomže membrána mezi politickým a osobním je prostupná obousměrně. To, co je považované za vnitřní, osobní a osobnostní, může vyhřeznout do veřejné sféry a přetvořit ji k obrazu svému.
Co je úzkost, co je strach
Dnešní společnost je společností úzkosti, napsal
