Deník N

Jak se stupňuje výraz nepřítel? Nepřítel – úhlavní nepřítel – koaliční partner

Tak těmhle to v koalici docela šlape. První místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD) a premiér Andrej Babiš. Foto: ČTK
Tak těmhle to v koalici docela šlape. První místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD) a premiér Andrej Babiš. Foto: ČTK
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Komentář Petra Justa: Čím blíže k sobě politické strany ve svých programech mají, tím více si jako koaliční partneři zpravidla jdou po krku. Paradox? Jen zdánlivý.

Poměrný volební systém, který zpravidla žádné straně ve volbách nepřinese jednobarevnou většinu, v kombinaci s pozitivním parlamentarismem, při němž je vláda už od svého vzniku závislá na většinové podpoře v zákonodárném sboru, „odsuzuje“ Českou republiku k vládnímu fungování na bázi koalic.

Nepočítáme-li specifické volby z roku 1990, pak musíme konstatovat, že skutečně žádné polistopadové (sněmovní) volby neskončily pro vítěze ziskem nadpoloviční většiny křesel. A ve všech případech tedy bylo při formování vlád nutno uzavírat spojenectví mezi stranami, byť někdy mělo skrytou formu a nejednalo se o klasickou koaliční vládu (například období tzv. opoziční smlouvy z let 1998 až 2002, kdy se menšinová jednobarevná vláda ČSSD opírala v Poslanecké sněmovně o hlasy formálně opoziční ODS).

Přestože tvorba koalic má na první pohled dát dohromady partnery stojící v rámci daného funkčního období na jedné straně barikády, ne vždy je takové partnerské soužití zrovna idylické. Dokonce bych neváhal říci, že idyla byla spíše výjimkou, zejména mluvíme-li o koaličním vládnutí na celostátní úrovni.

Dokládá to ostatně i parafráze bonmotu, který jsem si dovolil vypůjčit do titulku tohoto textu. Jeho autorem je Karel Schwarzenberg, který sám ve dvou koaličních vládách zasedal, v jednom případě dokonce jako předseda jedné z koaličních stran. V rozhovoru pro deník Právo v říjnu 2011 Schwarzenberg řekl: „V Rakousku jsem se naučil z vládních koalic krásné pravidlo – je protivník, je nepřítel, je úhlavní nepřítel, pak je koaliční partner a vrcholem je ovšem spolustraník.“

Prosadíme všechno, jinak koalice nebude

Ponechme pro účely tohoto textu stranou zmínku o spolustranících coby dle Schwarzenberga nejvyšším stupni protivnictví, ačkoli i pro toto téma bychom v českých stranickopolitických reáliích našli spoustu příkladů.

Ať se podíváme na příklad téměř kterékoli koalice, která vládla (či vládne) České republice, najdeme nespočet krizových a kritických situací průběžně narušujících vnitrokoaliční stabilitu a soudržnost, ať už mají programový původ, či jsou výsledkem jiných třecích ploch. Některé z těchto krizí vycházely (a vycházejí) z nepochopení samotného fungování koaličního uspořádání.

Každá spolupráce několika subjektů vyžaduje od každého zúčastněného nějaké ústupky. Ať se nám to líbí, nebo ne. Řečeno slovy klasika Járy Cimrmana: „Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.“ Představa, že každý koaliční subjekt prosadí do společného programu sto procent svého vlastního volebního programu, je iluzorní. Kompromis bývá přitom často bolestivý a nostalgie po obětovaných programových prvcích se dříve či později nutně dostaví. A to nemluvíme o tom, že k naplňování těch sta procent programu své představitele tlačí členové strany.

Náš je úspěch, váš neúspěch

Dalším zdrojem rozporů bývá paradoxně naopak programová blízkost.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

V tomto okamžiku nejčtenější