Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Ve dvaceti jsem byl namyšlenej blb.“ Se Švancarou o penězích, slávě i radosti ze života

Bývalý fotbalista Petr Švancara má od svého nevydařeného působení ve Slavii přezdívku Mercedes, kdy se přirovnal k mercedesu, který nevyjel z garáže. Foto: ČTK
Bývalý fotbalista Petr Švancara má od svého nevydařeného působení ve Slavii přezdívku Mercedes, kdy se přirovnal k mercedesu, který nevyjel z garáže. Foto: ČTK

Petra Švancaru znají i mnozí z těch, kteří fotbalu neholdují. Na hřišti bavil diváky technickými dovednostmi, dnes za mikrofonem poutá pozornost vyřídilkou i humorem. Povídáním s brněnským patriotem končíme sérii rozhovorů s bývalými fotbalisty o jejich přechodu do běžného života.

V rozhovoru se mimo jiné dočtete:

  • Jak Petru Švancarovi velké peníze zamotaly hlavu a jaký k nim má vztah dnes.
  • Co musel jako hráč obětovat.
  • Díky čemu je úspěšný v médiích a jak si představuje svoji další kariéru.
  • Proč bojuje za stadion Za Lužánkami a co pro něj znamená.

Jak vypadala vaše cesta do profesionálního fotbalu?

Byl jsem klasický fotbalista, který prošel celou mládeží až do rezervy Boby Brno. Dlouho jsem tam sice nevydržel, ale měl jsem kolem sebe kvalitní hráče, kteří mi pomáhali na sebe upozornit.

Pak přišel manažer Karel Kroupa, který působil ještě tady Za Lužánkami, a řekl, že mě vyzkouší ve druhé lize. Odešel jsem tedy na rok a půl do Uherského Hradiště, dnešního Slovácka.

Reference na mě byly asi dobré, tak si mě vzali tehdejší trenéři Karel Jarůšek s Karlem Večeřou do přípravy zpět do Brna. Chytil jsem se v A týmu a naskočil do první ligy.

Tam se to nastartovalo a po dvou sezonách jsem přestoupil do Slavie.

Díky čemu jste uspěl?

Byl jsem talentovaný a dobře technicky vybavený. Takže jsem si liboval v soubojích jeden na jednoho a obehrávání hráčů. Myslím si, že jsem měl i slušné zakončení.

Upozorňoval jsem na sebe hlavně díky asistencím a gólům. Také stylem hry, díky tomu, že jsem dokázal ze dvou tří hráčů udělat, jak se říká, blbce.

Z těchto důvodů jsem byl pro trenéry zajímavý, a proto si mě i brali do svých týmů. Člověk ale musí mít štěstí na lidi a musí se mu vyhýbat zranění.

Hlavně musíš mít fakt dobré spoluhráče. Bez nich bych byl poloviční, protože moje defenziva byla spíše negativní. Ač to byl vrcholový fotbal a něco jsem splňovat musel, trenéři, kteří na tom lpěli, se mnou mívali problémy.

Jak dlouho jste v profesionálním fotbale působil?

V osmnácti jsem začal hrát druhou ligu a skončil jsem zhruba v sedmatřiceti. Takže to bylo osmnáct nebo devatenáct sezon. Posbíral jsem přes tři sta ligových zápasů. Díky tomu se člověk stává členem Klubu legend.

Jak zpětně svoji kariéru hodnotíte?

Pozitivně, i když se z ní dalo vycucat víc, kdybych měl v mládí líp nastavenou hlavu. Myslím, že se nemám za co stydět, bavilo mě to.

Převážně jsem hrál v Česku a půl roku jsem byl na Slovensku. Nikdy jsem extra nechtěl do zahraničí. Chtěl jsem být poblíž Brnu, kamarádům a rodině.

Díky tomu se mi to možná později zhodnotilo tak, že jsem po kariéře začal pracovat v médiích. Kdybych byl v zahraničí, možná by se mi to nepovedlo. Na druhou stranu bych asi vydělal víc peněz, možná bych podnikal, těžko říct.

Své kariéry nelituju. Mohl bych tu brečet, že

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Fotbal

Rozhovory

Česko, Sport

V tomto okamžiku nejčtenější