Zasvětila život filmu. Díky ní se i za totality vědělo, kam se ubírá světová kinematografie. Festival ve Varech jí vděčí za svůj věhlas
Seriál Česká inteligence 20. století: Film byl jejím osudem. Po desetiletí pracovala na tom, aby u nás vyrostlo a udrželo se vzdělané a kultivované filmové obecenstvo. Že dnes u nás o filmu přemýšlí do hloubky víc lidí než například o literatuře, je mimo jiné její zásluha. Nikdy nedokázala ani zhruba odhadnout, kolik filmů za život viděla, ale její oči to neunavilo. Nebyla jenom profesionální znalkyní filmu; až do konce zůstala i fanynkou, která se ráda nechala nadchnout.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Eva Zaoralová (1932–2022) se narodila a vyrostla v pražské vile, jinými slovy v prostředí vyšší střední třídy. Její dědeček i otec byli architekti a přirozeným životním prostorem jí byla soudobá kultura ve všech těch pestrých podobách, jež přinášela doba první republiky. Vkus obou rodičů utvářela hlavně tehdejší umělecká avantgarda, a to přes to, že sami k politické levici (kde měla své ideové těžiště) nepatřili. Realizovali se na půdě Umělecké besedy, tvůrčího sdružení, které znalo a preferovalo i jiné formy umění než ty, které hlásaly co nejrychlejší revoluční přeměnu světa.
Válku i postupnou proměnu poválečného režimu v komunistickou diktaturu prožila ještě skoro jako dítě. Když začínala brát rozum, bylo už po převratu, jehož důsledky mohla pozorovat v ubývání svobody přímo na pražském Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici, kam chodila. „I na profesorech bylo vidět, že mají strach, i když někteří dokázali dát najevo svůj postoj ke společenským změnám vynalézavými jinotaji… Hluboce se mi vrylo do paměti, když pan profesor Mattausch
