Jsou naštvaní a frustrovaní, protože denně bojují o existenci, říká o protestujících na náměstích psycholožka
Chudí lidé jsou podle psycholožky Dany Urbanové často vydělení ze společnosti a řadu z nich ženou na protivládní demonstrace hněv, ponížení a existenční problémy. „Chudoba není na první pohled vidět. Znamená ale velký stres, protože žijete v nejistotě, co bude zítra. A ve stresu děláte špatná rozhodnutí, volíte krátkodobé strategie,“ říká odbornice. Podle ní není řešením tyto lidi vytěsňovat nebo urážet, ale dát jim reálnou naději na lepší život.
Co se v rozhovoru dočtete:
- Proč se chudí či chudobou ohrožení lidé podle Dany Urbanové hněvají na společnost.
- Proč podle ní řada lépe situovaných lidí popírá, že chudoba v Česku existuje, a chudé lidi uráží.
- Jak je možné, že se deprese někdy zaměňuje za lenost.
Můžete ze své zkušenosti popsat, jak dnes vypadá v Česku chudoba?
Na spoustě lidí není chudoba na první pohled vidět. Nepoznala byste, že dlouhodobě válčí s existenčními potížemi, protože svoje závazky nějak plní, děti chodí do školy, oblékají se normálně, protože oblečení je kapitál, který vám chvíli vydrží. Ti lidé nevypadají nijak nápadně.
Třeba na samoživitelce, které odejde partner a neplatí jí alimenty, nepoznáte, že nemá z čeho zaplatit příští nájem. Nevypadá chudě, ale možná nebude mít příští měsíc kde bydlet.
Je to proto pro běžného člověka, který nemá s chudobou zkušenosti, matoucí?
Nenapadne vás to, dokud se ten člověk psychicky nesloží v krizovém centru. Jde třeba o lidi, kterým hrozí ztráta bydlení. Skončí jim nájemní smlouva nebo ji majitel neprodlouží, často ne proto, že jsou problémoví, ale že majitel byt chce nebo potřebuje.
A ti lidé nemají peníze na přestěhování. Protože něco stojí realitka, samotné stěhování, kauce dva tři nájmy. Dostanou se na desetitisíce korun, které nemají z čeho našetřit.
Mluvíme o fenoménu skryté chudoby, která podle statistik narůstá. Jak ji nesou ti, kdo se do této situace dostanou?
Je to pro ně strašně stigmatizující a vnímají jako velké osobní selhání, že se do této situace dostali. Vysvětluji si to tím, že jsme kultura založená na výkonu a tvrzení, že si každý za svůj osud může sám. A když se vám nedaří, je to vaše selhání.
Pokud máte dobré sociální vazby, funguje rodina a přátelé, nějakou dobu to vykryjete. Když se s tím ale ocitnete sama, sice máte zatím co si obléct a střechu nad hlavou, ale nevíte, co bude za týden nebo za měsíc. Je to pro vás velmi znehodnocující, a hlavně strašný stres.
Dana Urbanová působí jako psycholožka v jednom z pražských krizových center. Řadu let pomáhá lidem, kteří jsou psychicky, fyzicky i existenčně na dně. Kvůli bezpečnosti a zachování soukromí jejích klientů nezveřejňujeme její fotografii ani přesnou identifikaci instituce, kde pracuje.
Jak ten stres vypadá?
Záleží na míře. Naše normální stresová reakce je bojovat. A ta je konstruovaná na krátkodobou zátěž. Co je v dnešní době špatné, je dlouhodobý stres, na který je těžké se adaptovat. Takže jste pořád v bojové pohotovosti, zaplavená stresovými hormony a vaše tělo pořád funguje, jako byste měla bojovat nebo utíkat.
Pokud bojujete, potřebujete nejíst a šetřit tělesné zdroje na něco jiného než trávení potravy. A také o tom moc nepřemýšlet. Je to proto, že při ohrožení života přebírají velení starší mozkové struktury a moc vám to nemyslí.
Navíc dlouhodobá přítomnost stresových hormonů v těle mění fungování orgánů a také vaše mozkové struktury.
To znamená, že děláte jiná rozhodnutí, než jaká byste dělala, kdybyste ve stresu nebyla?
Vlastně „zblbnete“. Je to typické pro lidi v krizi, kteří si často stěžují, že
