Když dobýval Berlín, nemusel do školy ani si mýt krk. Polská reportérka vypráví, jak děti prožívaly válku

V rozhovoru se dočtete:

• V čem vidí děti válku jinak než dospělí?
• Jak dokáže válka rozbít vztah mezi rodičem a dítětem?
• Proč nejsou vzpomínky dětí na válku jen hrůzné?
• Proč někteří přeživší neříkají ve svých vzpomínkách pravdu a co s tím může reportér dělat?

Děti nebývají hlavními postavami války, většinou se je naopak snažíme dostat od ní tak daleko, jak to jenom jde. Proč jste z nich tedy ve své knize hlavní hrdiny udělala?

Důvod je především ten, že pokud dnes chceme s někým mluvit o druhé světové válce, už to nemůžou být dospělí, protože nežijí. Takže to musí být děti, a to ještě čím dál mladší.

Jsem reportérka a píšu i knihy a nejdůležitější pro mě na začátku je, abych cítila to napětí, emoce spojené s tématem. V redakci jsme hodně debatovali o tom, jaké má být téma příští knihy, a když jsem přišla s „dětmi války“, tak to všem přišlo absurdní. Bylo to ještě před válkou na Ukrajině a všichni říkali: Proč? Dnes žádná válka není, koho to bude zajímat. Kontext se poté, co kniha vyšla, hodně změnil.

Intuitivně jsem ale cítila, že to téma bude důležité. Jako reportérku mě zajímají lidé, kteří jsou na konci pomyslného žebříčku. Nahoře je velká politika – Hitler, Stalin – a naši dědečkové a babičky jsou na samotném konci. Jsou to lidé, do kterých se můžeme vcítit a můžeme pochopit, co cítili oni. Také z toho důvodu, že na nic neměli vliv – už jen proto, že byli dětmi.

V čem konkrétně změnila válka na Ukrajině kontext vaší knihy?

Ze začátku jsem si myslela, že píšu zcela historickou knihu. Bylo mi mých hrdinů líto a měla jsem pocit, že se opravdu dostávám k těm posledním zážitkům z války a vůbec toho, jaké to je být dítě ve válce. A najednou jsme to měli tady, četli jsme o tom články v novinách. Mluvila jsem s Ukrajinci, kteří jsou v Polsku, a najednou se ty příběhy staly velmi aktuální.

Je psychologická teorie, že válka