Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Vítkov deset let po Natálce. Město na periferii, kde se nežije dobře

Na základní školu na náměstí ve Vítkově chodí 95 procent romským žáků. Před Velikonocemi si připravili taneční vystoupení. To ale na náměstí moc pozornosti nevzbudilo. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Na základní školu na náměstí ve Vítkově chodí 95 procent romským žáků. Před Velikonocemi si připravili taneční vystoupení. To ale na náměstí moc pozornosti nevzbudilo. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Před deseti lety Vítkov „proslavil“ žhářský útok na romskou rodinu, při němž byla těžce zraněná dvouletá Natálka. Incident kromě rasové nenávisti odkryl také problémy se sociálním vyloučením a napětím v regionu. Situace se od té doby zlepšuje jen velmi pomalu a lépe se daří jen někomu. Většinu lidí dál trápí nezaměstnanost, nízké platy, špatné vzdělání a bydlení.

Je to sem daleko odkudkoliv. Z Olomouce hodinu jízdy, z Opavy půl hodiny. Autobusy ani vlaky moc často nejezdí, takže musíte mít auto. Městečko Vítkov se skoro šesti tisíci obyvateli má tu smůlu, že leží ve vnitřní periferii, mezi lesy nad vojenským prostorem Libavá. To s těmi lesy taky už brzo nebude pravda. Podél cesty do Vítkova se táhnou stovky hektarů holin s desetitisíci pařezů jak z kreslené pohádky o Krtečkovi. Kůrovec a sucho nastavěli u silnice obrovské hromady nařezaných kmenů, které náklaďáky nestíhají odvážet.

Zoufale holá krajina napovídá, že se v bývalých Sudetech nežilo nikdy lehce. K Vítkovu se sudičky točí zády pořád. I v době hospodářské konjunktury je tu nezaměstnanost šest procent, což je pořád dost ve srovnání s prakticky nulovým republikovým průměrem. Ještě před dvěma lety nemělo práci více než deset procent lidí. A pokud už ji získají, není stabilní, často jen na pár měsíců a pracují za nízké platy. Nadprůměrné procento dětí tady hned po základní škole skončí na úřadu práce, protože je to nejsnazší způsob, jak můžou rodiny přijít k penězům. Počet obyvatel klesá každým rokem. Odcházejí odsud hlavně vzdělaní a podnikaví lidé. Teprve v poslední době se zdá, že by se mohlo aspoň některým zdejším chudým lidem dařit trochu líp.

Prodloužená ruka policie v černých mikinách

„Ukliď tu větev na bok,“ řekne Koloman Bílý, když míjí kontejnery s odpadky u hřiště za sokolovnou. Jeho osmadvacetiletý kolega Mikuláš Dunka spadlou větev odklízí z cesty a oba pokračují dál na obchůzce městečkem. Ve větrném jarním odpoledni se zdraví s každým, koho potkávají. Jako asistenti prevence pracují jen pár měsíců, ale jejich příběh je pro zdejší poměry typický.

Vítkovští asistenti prevence kriminality Koloman Bílý (vlevo) a Mikuláš Dunka. Ve městě sledují, jestli někdo nepáchá nepravosti. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Oba jsou rodilí vítkovští Romové a oba mají za sebou dost strastiplnou cestu, která vedla až k tomu, že se loni na podzim přihlásili do konkurzu na asistenta prevence kriminality. Z dvanácti zájemců vzali je dva. Podmínkou bylo mít ukončenou aspoň základní školu a čistý trestní rejstřík. Jako jedni z mála zdejších Romů získali jistotu práce na příští tři roky.

„Většinu směny jsme venku. Ráno kontrolujeme děti a napomínáme je, když kouří před školou. Nahlašujeme na úřad závady v městských domech, černé skládky, chodíme po větších obchodech a hlídáme, jestli tam lidi nekradou. Krádež nám nahlásí tak jednou dvakrát za měsíc. Jsme v podstatě pochůzkáři, ale bez pravomocí,“ vypočítává Dunka, co všechno zvládají. „Třeba včera jsme našli na jednom místě šest použitých stříkaček od drog,“ otevírá speciální kulatou krabičku, bere sterilní rukavice a ukazuje, jak je sbírají.

Říká, že ze začátku se jim místní Romové posmívali nebo si mysleli, že jejich úkolem je udávat je úřadům nebo policii. „Moje družka zpočátku nechtěla, abych tu práci dělal, bála se, že by mě mohl někdo napadnout. Já jsem si taky myslel, že to bude víc procházka růžovou zahradou,“ říká Dunka a ukazuje na strom u parku, kde nastražili fotopast na lidi, kteří házeli odpadky mimo kontejnery.

„Moje žena byla spokojená, že mám práci. Dřív jsem pracoval jako zedník, dlouho jsem ale neměl zaměstnání nebo vždycky jen na pár měsíců. Je mi sedmapadesát let a tady je to běžné, práce tu není jistá, i když ji máte. Ale nemáte moc na vybranou,“ zamýšlí se.

Asistenti prevence kriminality se ve Vítkově zdraví s každým. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Být asistentem prevence kriminality ale neznamená jen to, že chodí v černých mikinách po Vítkově. „Včera večer jsme našli sedět na lavičce na náměstí bezdomovce. Říkal, že přijel z Opavy zařídit si místo v domově důchodců. Jenže tady jsou čekací doby i několik let. Nevěděli jsme, co s ním, tak jsem ho nakonec vzal k sobě domů. Máme na zahradě altánek, dali jsme mu matraci a vyspal se tam. Kdyby zůstal na lavičce, ještě by ho někdo okradl,“ říká Bílý. Bere to jako samozřejmost, protože i bezdomovec si přece zaslouží soucit. I když jej Bílý potkává další den odpoledne na té stejné lavičce na náměstí.

Jeho mladší kolega se taky vyučil, což není ve Vítkově zrovna běžné, protože velká část především romských dětí skončí jen se základním vzděláním. Rodiny potřebují peníze, takže je výhodnější se hned po základní škole přihlásit na úřad práce kvůli dávkám. Nebo pracovat načerno.

Dunkovi rodiče ale chtěli, aby studoval. Patří mezi typické zdejší Romy – matka je z Ostravy, otec ze Slovenska a přišli sem už před desítkami let za prací. Tehdy jí tu bylo dost třeba na státním statku nebo ve vítkovské nemocnici, moštárně, pivovaru, masokombinátu nebo elektrárně. Nic z toho tu dnes už není, všechno se za posledních třicet let zrušilo. Takže lidé musejí dojíždět nejen za prací, ale i za základními potřebami dlouhé desítky minut jinam. Zvlášť těžce nesli, když se na konci 90. let začala rušit kdysi vyhlášená nemocnice s porodnicí. Dnes je z ní léčebna dlouhodobě nemocných.

Vítkov

Městečko s 5700 obyvateli leží na hranicích Moravskoslezského a Olomouckého kraje. Hlavní náměstí dostalo název po zdejším rodákovi Janu Zajícovi, který se v roce 1969 upálil na protest proti příchodu sovětských okupačních jednotek a nástupu normalizace.

Vítkov je střediskovým městečkem pro široké okolí. Je tu například supermarket, koupaliště, kino, dvě základní školy a gymnázium, malý stadion a fotbalové hřiště se sokolovnou.

Před deseti lety, v dubnu 2009, Vítkovem otřásl žhářský útok na dům rodiny Sivákových.

Dvouletá Natálka skončila s popáleninami na osmdesáti procentech těla na dlouhé měsíce v nemocnici, absolvovala desítky operací a lékaři ji zachránili jen zázrakem. Následky si ponese celý život. Pachatelé, kteří házeli zápalné láhve, dostali za pokus o vraždu dlouholeté tresty vězení. Podle policie sympatizovali s pravicovými extremisty.

„Vyučil jsem se automechanikem a dálkově si na nástavbě dodělával maturitu. Ze školy jsem ale odešel čtyři měsíce před koncem. Rodina totiž potřebovala kvůli dluhům peníze a abych šel do práce,“ vzpomíná Dunka. V té době totiž studovali i další dva jeho mladší sourozenci, kteří ale začali chodit za školu a vršit dluhy. Dunkovi už se situaci nepodařilo zachránit, takže se museli vystěhovat z městského bytu mimo jiné i kvůli dluhům na nájmu.

Ačkoliv chtěl pracovat, narážel na to, co ostatní. Práci získal jen na pár měsíců a pak zase skončil na pracáku. „Nastoupil jsem do technických služeb, tam jsem byl osm měsíců, tři měsíce doma. Pak jsem pracoval v Odrách v továrně, to bylo na rok. Pak zase tři měsíce nezaměstnaný. Pak rok v Lesích ČR, odtud nás propustili. Naposledy jsem byl dva roky v kamenictví,“ vypočítává. A opět je to běžný příběh života zdejšího zaměstnance.

Bílý i Dunka se shodují, že je jejich práce potřebná a taky je vidět. Co by si nejvíc přáli? „Kdyby město ještě zařídilo domovníky v obecních domech. To by nám hodně pomohlo, protože když budou dohlížet na nájemníky, bude v domech větší pořádek,“ říkají oba svorně.

Eldorádo obchodníků s chudobou

Romů je ve Vítkově víc než jinde, podle odhadů kolem deseti procent, což je asi pět set. Ale na tak malém městě jsou víc vidět. Stěhovali se sem už před desítkami let za prací, protože státní statek a firmy v okolí potřebovaly levnou pracovní sílu, která nemusela mít vysoké vzdělání. Na manuální práci stačí základka.

Další vlna stěhování chudých lidí na periferii, tedy na Bruntálsko, Osoblažsko na severní Moravě, ale třeba i na Šluknovsko v severních Čechách a do dalších pohraničních regionů, přišla před deseti patnácti lety. Tehdy začal ve větší míře i ve Vítkově a okolí kvést obchod s chudobou, kdy majitelé začali stěhovat do soukromých domů za vysoký nájem sociálně slabé lidi. Stát přitom na příspěvcích a doplatcích na bydlení zaplatil většinu nákladů.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

Příkladem takového místa je ve Vítkově třeba ubytovna na Opavské ulici naproti supermarketu Penny. Není nijak velká, stejně jako většina podobných domů obchodníků s chudobou v regionu. Často jde o starší rodinný dům uprostřed obce, který je ale v katastrofálním stavu a žije v něm na malém prostoru mnoho lidí, nájemníci se často střídají.

„Máme dohodu s majitelem, že můžeme dovnitř jen na dvorek, ale do bytů ne,“ říkají Bílý a Dunka. Podle nich ale právě lidi z tohoto domu musí často usměrňovat nebo jsou nájemníci podezřelí, že kradou v protějším supermarketu. Dvorek za plechovými vraty těsně u silnice je pokrytý harampádím s kusy dřeva, které někdo zčásti rozřezal do kamen. Práci ale nedokončil. Zbytky okapů trčí jen pod střechou, jejich kovové části, které původně končily v kanalizaci, chybí úplně. Odpadky se povalují jen tak po dvoře, mezi nimi si hrají a povykují děti poštípané od štěnic. Všude je špína.

Dvůr ubytovny naproti Penny marketu připomíná skládku. Za jeden pokoj platí nájemníci dvanáct tisíc korun, což je stejně jako třeba za třípokojový byt v širším centru Brna. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

„Tady nemáte co dělat! Běžte pryč nebo na vás zavolám policajty!“ oboří se hned ve dveřích na nezvanou novinářskou návštěvu paní Marta, která působí jako neformální domovnice ubytovny, kde bydlí v otřesných podmínkách asi čtyřicet lidí. Odmítá se o čemkoliv bavit a už vůbec ne o tom, jak se rodinám bydlí v zavšivených špeluňkách za dvanáct tisíc měsíčně za pokoj. Což odpovídá třeba ceně nájmu pěkného třípokojového bytu v širším centru Brna.

„Nadávají často i nám, když se tam jdeme podívat,“ říkají asistenti prevence kriminality. Radnice s ubytovnou nemůže mnoho dělat. Takže v ní aspoň vyhlásila bezdoplatkovou zónu. To znamená, že lidé bydlící na této adrese nemají nárok pobírat doplatky na bydlení. Opatření sice nevyřeší předražený nájem ani byznys s chudobou jako takový, ale radnice doufá, že se aspoň zmenší fluktuace lidí na ubytovně.

Poslední vlna příchodu sociálně slabých lidí do malých obcí a měst v pohraničí probíhá teď. Akceleroval ji nový zákon o hmotné nouzi, který dal před dvěma lety obcím pravomoc vyhlašovat takzvané bezdoplatkové zóny. Vyhlásilo je nebo se v nejbližší době chystá už přes sto měst a obcí, a chudí lidé se tak stěhují tam, kde doplatky na předražené soukromé bydlení ještě dostanou. Jenže opatření vyhlašuje jedna obec za druhou, a to už i ty nejmenší v pohraničí. Takže až bezdoplatkové zóny vyhlásí všechny obce, není jasné, kde budou nejchudší lidé bydlet. Zřejmě nikde.

„U nás se naštěstí lokalita sociálního vyloučení až tolik nezvětšila, lidé tu teď domy neskupují kvůli byznysu s chudobou. Takže jsme vyhlásili bezdoplatkovou zónu jen na konkrétních pět domů, kde víme, že jsou problémy a lidé se tam často stěhují. Město pronajímá byty za 40 korun za metr čtvereční, soukromí majitelé i za 150. To přece není možné,“ posteskne si starosta Vítkova Pavel Smolka (SNK) později ve své kanceláři na radnici. Vítkov naštěstí obecní byty masivně neprivatizoval, takže jich má teď kolem čtyř set. Což je jen o málo méně než stotisícové Ústí nad Labem.

Problémy se skupováním nemovitostí kvůli byznysu s chudobou jsou ale skoro v každé obci v okolí. Nejhůř je na tom zřejmě sousední Čermná ve Slezsku. Podle odhadů tu je z necelých čtyř set obyvatel asi polovina sociálně vyloučených, kteří bydlí v předražených bytech. V roce 2016 tu byla osmnáctiprocentní nezaměstnanost. V té době byl průměr v Česku 3,5 procenta. Více než čtvrtina lidí je tu v exekuci.

Napětí ve Dvorcích na Bruntálsku

Začátkem dubna napadla ve Dvorcích u Bruntálu skupina lidí živnostníka Martina Teplíka. Šlo o nově přistěhovanou rodinu, která v obci bydlela teprve čtyři dny.

Muž skončil po rvačce se zraněními v nemocnici a incident vyvolal v obci napětí. Sto místních lidí se v sobotu 6. dubna vydalo demonstrovat před dům, kde bydlela rodina, která údajně rvačku vyvolala.

Dům musela před křičícím davem chránit policie. Na další ohlášenou demonstraci následující sobotu ale nedošlo. Organizátoři ji odvolali s tím, že nechtějí eskalovat napětí, a nepřálo ani počasí, během odpoledne napadlo kolem pěti centimetrů sněhu. Situace se tak postupně uklidnila, aspoň navenek, když se rodina rychle odstěhovala.

„Máme tu hodně nemovitostí, které jsou v soukromém vlastnictví. Majitelé je pronajímají sociálně slabším lidem, ale zatím jsme žádný velký problém neměli, nikdy tady nedošlo k fyzickému napadení,“ říká starosta Dvorců Jan Božovský (bezpartijní). Podle něj se chudí lidé ve větší míře začali sestěhovávat do Dvorců v posledních dvou letech, jak větší města začala vyhlašovat bezdoplatkové zóny. Malé vyloučené lokality tak začaly vznikat i v těch nejmenších vesnicích, často jde jen o jeden dva domy. „Migrace tu byla posledních osm deset let, ale menší města to pociťují intenzivněji i teď, jak se sem stahují sociálně slabí lidé. Zareagovali jsme tak, že jsme tento měsíc také vyhlásili bezdoplatkovou zónu,“ dodává starosta. Vesnice má přitom jen kolem tisíc tří set obyvatel.

Podle starosty je na vině rozvinutý obchod s chudobou. Zatímco Dvorce ve svých 135 bytech účtují nájemné 35 korun za metr čtvereční, soukromníci je mají i kolem osmdesáti korun. Nabízejí přitom vybydlené neopravené domy či byty. I tak nájemníky seženou, protože část nákladů na bydlení zaplatí stát v dávkách na bydlení.

To potvrzuje i Alena Gáborová, spolumajitelka domu, kde rodina bydlela. „Měli jsme tři zájemce, a když se rodina odstěhovala, přihlásili se nám hned další,“ říká žena u branky svého domu v nedalekém Moravském Berouně. Dům vypadá zvenku podobně zchátrale jako ten ve Dvorcích s tím rozdílem, že jsou na něm vidět opravy. „Máme ještě další nemovitosti, dům ve Dvorcích jsme koupili před dvěma lety a pronajímali za pět tisíc korun s tím, že si jej nájemníci vevnitř opraví,“ říká žena. „Ta poslední rodina vypadala slušně, nic nenaznačovalo tomu, že by někoho měli napadnout,“ dodává.

Gáborovi přitom nepatří mezi typické obchodníky s chudobou. Z otevřeného okna sleduje matku na dvorku devět dětí. Její manžel podniká, žena říká, že nikdy nebyli závislí na sociálních dávkách. Od rvačky se stali terčem výhrůžek i Gáborovi. „Chodily mi zprávy, že mi lidé zapálí dům a pozabíjí děti, že na nás pošlou skiny. Bojím se jít i do obchodu. Mysleli jsme, že budeme domy pronajímat a pomalu opravovat a za pár let tam půjde bydlet některé z dětí. Po tomhle, kdy mi nadávali i sousedi do černých ku*ev, už ale k tomu nemáme chuť,“ dodává.

Obec jí nabídla, že polorozpadlý dům koupí. Podle Gáborové by záleželo na ceně, ale nebrání se tomu. To ale půjde těžko, protože podle katastru nemovitostí je na jejího manžela jako majitele domu zahájená exekuce.

Vítkov jako jedna velká vyloučená lokalita

Město, odkud je všude daleko, není tu co dělat a těžko se shání práce, se pomalu vylidňuje, počet obyvatel klesá po desítkách každým rokem. Odcházejí především ti vzdělanější a podnikavější. A když mluvíme o vzdělání, jeho kvalita je v pohraničních regionech nižší než ve větších městech.

Třeba loni stačilo na přijetí na zdejší osmileté gymnázium nejhoršímu žákovi udělat státní přijímačky na 42 bodů.

Pokud by ty stejné přijímačky dělal na brněnské gymnázium Matyáše Lercha, které patří mezi tři nejžádanější v krajském městě, aby byl úspěšný, musel by získat aspoň 80 bodů.

Ve větších městech je totiž sice větší výběr kvalitních škol, ale také větší konkurence mezi zájemci. Což automaticky zvyšuje úroveň vzdělání.

„Na dojíždění si zvyknete. Na střední školu v Opavě jezdím autobusem hodinu ráno a hodinu odpoledne. Ráno je to výhoda, aspoň se vyspíte,“ směje se na plácku v areálu základní školy Komenského asi patnáctiletý chlapec. „Časem si zvyknete na to, jaké to tu je. Vyhovuje mi, že se tady všichni známe,“ říká za přikyvování ostatních v hloučku. „Udělám si aspoň výuční list na nástrojáře. A pak zkusím jít do armády jako voják z povolání,“ dodává.

Evropa je odsud zhruba stejně vzdálená jako Mars. Náměstí Jana Zajíce ve Vítkově. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Ostatní neláká podívat se do světa, aspoň v nejbližších letech chtějí zůstat ve Vítkově. „Co nám tu chybí? Nerozbitá hřiště bez potrhaných sítí. Ti, kdo nechtějí sedět u počítače a jít ven s balonem, nemají kam,“ myslí si další chlapec. Hřiště jsou taky často oplocená a zamčená.

„Nedokážu si představit, co by sem přitáhlo vysokoškoláky. Pro vzdělané lidi je tu nulové vyžití,“ říká Marek Těžký z Renarkonu. Nezisková společnost zaměřená na prevenci a léčbu drogově závislých otevřela kancelář na Opavské ulici před necelým rokem. „Drtivá většina mladých tu kouří marihuanu a často také užívají pervitin. Alkohol je pak častý u lidí nad padesát let, kteří jsou zpravidla nezaměstnaní nebo nemají dlouhodobou zkušenost s prací, případně jsou opakovaně trestaní. Nemají jinou alternativu než ráno vstát a sáhnout po lahvi,“ popisuje. Podle jeho odhadů jsou ve Vítkově a okolí desítky závislých lidí.

Vítkov je svou charakteristikou vlastně jedna velká vyloučená lokalita, ačkoliv tu nenajdeme lokálně ohraničená ghetta sociálního vyloučení jako ve větších městech. V exekuci je tu dvanáct procent obyvatel, což je podle mapy exekucí nadprůměrné číslo.

Marek Těžký z neziskovky Renarkon říká, že různé závislosti jsou na malém městě víc vidět. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

V nejbližším okolí jsou také tři dětské domovy. „Ty generují do budoucnosti spoustu problematických lidí. V osmnácti se vrací zpět do rodin, odkud byli jako děti odebrané kvůli nevyhovujícímu prostředí. Situace těch rodin se ale nezměnila, takže se vrací do stejného nebo horšího prostředí, které je nestabilnější, než jim nabízel dětský domov,“ myslí si Těžký. Podle něj by zlepšení situace nejvíc pomohlo, kdyby se podařilo chudým a sociálně vyloučeným lidem zajistit levné bydlení, práci a vzdělání.

O to se snaží vládní Agentura pro sociální začleňování, která pro mikroregion Vítkov, Budišov nad Budišovkou a Čermná ve Slezsku vypracovala před třemi lety strategii sociálního začleňování. Za skoro čtyřicet milionů korun Evropské unie se třeba rozšířila dluhová poradna, vzniklo nízkoprahové zařízení pro mládež, práci získalo několik asistentů prevence kriminality a domovníků. Momentálně obce čekají na schválení tří projektů na rekonstrukci obecních domů a bytů, ze kterých vznikne sociální bydlení.

„Za tři roky, co tu působíme, se hodně věcí podařilo. Vidím v lokalitě velký posun, pojmenovaly se zdejší problémy. Vzniklo tu mimo jiné asi sedm projektů, rozšířila se dluhová poradna, která pomohla mnoha lidem,“ vypočítává Leona Hrubá z Agentury pro sociální začleňování, která má region Vítkovska na starosti. Podle ní jde také o celé klubko problémů, které je potřeba řešit.

Leona Hrubá z vládní Agentury pro sociální začleňování. Pro Vítkov a okolí připravila agentura strategii, která má pomoc místní lidi dostat z chudoby a sociálního vyloučení. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

„Není to jen jedna věc. Ale důležité je vzdělání. Kdyby se podařilo, aby víc dětí dokončilo střední školu, hodně by to lokalitě pomohlo. Je potřeba také víc pracovních příležitostí,“ myslí si Hrubá. Díky projektům vládní agentury se podařilo zajistit služby logopeda, v místních mateřských školách fungují logopedičtí asistenti. Dosud museli rodiče s malými dětmi jezdit hodinu autobusem do Opavy.

Díky penězům z Evropské unie vznikla ve Vítkově také pobočka neziskové společnosti Centrum inkluze. „Řešíme výchovné a vzdělávací problémy v rodinách, případně krizové situace,“ říká Hana Tichá. Před deseti lety byla učitelkou na zdejší základní škole, takže dokáže porovnat, jaké to bylo ve Vítkově tehdy a nyní.

„Doba se strašně zrychlila, takže je na všechno méně času. Když jsem učila, chodilo do školy víc romských dětí, měla jsem jich třeba devět ve třídě, teď tam jsou dvě tři. Odcházejí na speciální základní školu. I na tak malém městě je segregovaná škola. Je to špatně, ale městu i škole to tak vyhovuje,“ myslí si Tichá. Na základní škole na náměstí je 95 procent dětí romského původu.

Už jen to, že rodiny mají ve Vítkově k dispozici sociální pracovníky a terapeuty, na které se můžou v případě problémů s výchovou obrátit, je podle Tiché velký pokrok. Nemusejí cestovat do Opavy nebo Nového Jičína. „Když si mají rozmyslet, jestli dají peníze za cestování za nějakým terapeutem, o kterém neví, jestli jim vůbec pomůže, často nikam nejedou. Pro ně totiž nejsou výchovné problémy v rodině klíčové, důležité jsou peníze a bydlení. Že mají odbornou pomoc při ruce, může zabránit i tomu, aby dítě skončilo v diagnostickém ústavu,“ dodává Tichá.

Chudoba

Reportáž

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější