Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Americký deník Jany Ciglerové: Proč Američané nemusí mít kolem domu ploty

Moje kolo před kavárnou Starbucks, kam jezdím psát, když potřebuju klid. Mé české srdce vždycky tajně zaplesá, když ho najdu tam, kde ho nechám, aniž bych ho musela zamykat. Foto: Jana Ciglerová, Deník N
Moje kolo před kavárnou Starbucks, kam jezdím psát, když potřebuju klid. Mé české srdce vždycky tajně zaplesá, když ho najdu tam, kde ho nechám, aniž bych ho musela zamykat. Foto: Jana Ciglerová, Deník N

Tenhle deník píšu z kavárny, protože na Velký pátek jsou tu zavřené školy, a to znamená spoustu dětského křiku doma. Chtěla jsem původně psát o Velikonocích a o tom, jak je tu slaví úplně jinak a že se těším, jak budeme v sobotu v noci skrývat barevná vajíčka po zahradě a děti je v neděli ráno budou nadšeně hledat. A že taková verze Velikonoc je pro mě jako jedinou ženu v rodině dost úlevná.

Ale pak jsem přijela před tu kavárnu a udělala už úplně samozřejmě něco, co jsem jen tak tak zachytila. A co by v Praze, kde jsem před odjezdem do Ameriky žila, bylo nemyslitelné.

Bezstarostně a s naprostou důvěrou jsem si opřela kolo před vchodem a místo v kavárně si vybrala tak, abych měla klid na psaní, ne abych na to kolo viděla.

Tohle se mnou udělaly ty dva roky života v místě, kde se nekrade.

Přitom mi to nikdo neřekl, vypozorovala jsem to z milionu zkušeností. Za ta léta v české metropoli a městské hromadné dopravě jsem si vypracovala schopnost rozeznat kapsáře ve vteřině. S rostoucím věkem, a tedy i sebevědomím, se ze mě dokonce stala spontánní občanská hlídka. Upozorňuju lidi na otevřené batohy, identifikuju zloděje v restauraci (no vážně!), kontroluju si nervózní „turisty“ v tramvaji.

Najdi deset rozdílů

Takže když tu můj syn jel poprvé do školy na kole, ovázala jsem mu jeho kolo, které jsme dostali od sousedů, bezpečnostním zámkem na heslo tak pevně, aby se pod něj nedostaly ty velké nůžky na kov. Helmu jsem tam složitě vpletla tak, aby to vypadalo, že je taky zamčená, ale v duchu mi bylo jasné, že se za ni můžu tak maximálně modlit.

Jedno kolo je amerického dítěte, druhé kolo je mého syna. Poznáte ho snadno: je zámkem pevně připevněné k zábradlí. Naše první cesta do školy na kole odhalila moji malou důvěru ke sdílenému prostoru. Teď už kola nezamykáme ani před obchodem. Foto: Jana Ciglerová, Deník N

Až když syn odjížděl, všimla jsem si, že na rozdíl od ostatních si kolo odemyká, zatímco jiné děti na ně prostě sednou a jedou. Jak můžou být tak nezodpovědní? Tyhlety rozmazlené americké děti si ničeho neváží, pomyslela jsem si ještě.

Z Česka jsem měla zkušenostmi vybudovanou nedůvěru k tomu, zanechat prakticky cokoliv ve veřejném prostoru. Během sedmi minut nám z omylem otevřené garáže zmizelo kolo s dětskou sedačkou. V kamarádčině restauraci čas od času někdo sebere štětku na záchod. V Českém ráji minulý týden zmizely vysázené stromky.

Mobil a kabelka v autě? Klidně

Dneska už vím, že žádné zámky s sebou klukům do školy dávat nemusím, protože se tu kola nekradou. Takže ho tam v klidu někdy necháme i přes víkend, když třeba prší a my kluky musíme ze školy vyzvednout autem. Zůstane tam i koloběžka nebo skateboard a samozřejmě helmy, pohozené u stojanů, které se nezamykají. Kola tu občas vídám opřená o dopravní značky celé dny.

Absence strachu o to, že o své věci přijdete, když je někde necháte, tu má mnoho dalších podob. Lidé si tu nezamykají auta, a to ani na parkovišti před supermarketem. Dokonce si i běžně nechávají tašky s doklady a peněženkami jak v autě na sedačce, tak v nákupním košíku v obchodě.

Pro mně pořád pohled k neuvěření, který jsem si musela vyfotit: kabelka, dva mobily, všechno pěkně na sedadle auta zaparkovaného před obchodem Old Navy. Jak dlouho by to vydrželo na parkovišti v Praze? Foto: Jana Ciglerová, Deník N

Často vídám i otevřená okýnka u zaparkovaných aut, aby tam pak nebylo takové vedro. Moje české radary jsou po těch letech pořád v pohotovosti a já si to kolikrát v tu chvíli i nevěřícně fotím.

Garáž i přes noc

Další výrazný zážitek z téhle oblasti přišel, když mě argentinský soused Greg přerušil v nadávání mým dětem, že nechaly přes noc otevřenou garáž. „Máme tam kola, paddleboard, tenisové rakety, vždyť nás mohli vykrást, kluci,“ zlobila jsem se na ně. „Mohli nám vniknout do domu, když jsme spali, a vzít mi tašku s kartami! Nemohla bych vám už kupovat bonbóny,“ zkoušela jsem v nich vyvolat hrůzu a obavy.

Greg mě zastavil. „Já na vás včera zvonil, že máte otevřenou garáž, ale neslyšeli jste mě. Kdyby to byl problém, tak bych se na vás nějak dobouchal, ale já věděl, že to je stejně vlastně jedno. Tady se nikdy nic neztratilo,“ uklidňoval mě Greg, který žije v domě vedle nás pětadvacet let.

Tolikrát už se nám stalo, že jsme večer zapomněli zavřít za sebou garáž. Kromě různého vybavení skrz ni vede i odemčený vstup do domu. Foto: Jana Ciglerová, Deník N

„Nikdy? Vážně nikdy? Jak to?“ ptala jsem se ho udiveně před těmi dvěma lety.

„Nikdy. Tohle je prostě bezpečná oblast. Žijí tu rodiny s dětmi, kdo by tu co kradl.“

Od té doby jsme omylem nechali otevřenou garáž asi dvacetkrát. Nikdy se neztratilo vůbec nic. Lidé kolem ní projdou a maximálně si řeknou, že tam máme nepořádek. Přestala jsem si i dělat starosti, jestli máme zamčený dům.

Balíky před domy

Než jsem vloni v létě odjela do Česka na prázdniny, objednala jsem si kapsle do kávovaru. Balík přišel den poté, co jsme odletěli. Vnitřně jsem se s ním rozloučila. Není přece možné, aby ta krabice před domem vydržela osm týdnů. To se nestane ani na Floridě.

Krabice s kapslemi do kávovaru takhle ležela před naším domem osm týdnů. Bylo to pro mě opravdu nečekané shledání. Foto: Jana Ciglerová, Deník N

Byla tam.

Když jsme předloni museli ujet před hurikánem, ležela mi takhle po návratu před domem objednaná postel (zabalená a složená) i skládací kompost. Balíky tu zůstávají před domem netknuté celé dny a každý ví, že v nich je nové zboží.

Snažím se pochopit, čím to je. Když se na to zeptám svých přátel, většinou na mě překvapeně koukají. „Proč by někdo riskoval kvůli pár dolarům velký postih?“ Lidé nechávají v autě kabelky, my tam třeba máme roční permanentky do muzeí a parků, namítám.

„Žiješ prostě ve slušné oblasti. Kolem tebe jsou lidé jako ty, kteří jsou na tom podobně jako ty – co máš ty, mají i oni, nemusí ti to brát. Má pro ně mnohem horší důsledky být přistižen, než co by získali krádeží tvých věcí.“

Vy máte ploty, my máme pušky

To je ale jen část problému. Bydlím sice ve slušné oblasti, ale pořád je to nižší střední třída, tedy do kompletní materiální saturace tu mají lidé kolem mě pořád hodně daleko. To, kde člověk bydlí, určitě roli hraje: jakmile má čtvrť závoru, nedostane se za ní autem nikdo, kdo tam nebydlí nebo není pozvaný. Jedině pěšky, což tu okamžitě vyvolá podezření – a moc toho neodnesete.

Tuhle situaci tu vídám často – taška jen tak odložená v nákupním košíku, majitelka opodál. Trochu jim ten klid závidím, já se té obezřetnosti pořád neumím úplně zbavit. Možná i proto, že ji zase budu potřebovat. Foto: Jana Ciglerová, Deník N

Problematické oblasti se tu mimochodem poznají podle toho, že lidé kolem domů mají ploty. Oplocení totiž jinak Američané nemají ve zvyku – kolem domů mají trávník a ten prostor je jako soukromý pozemek všemi chápaný.

Kdo do něj není pozván, bez důvodu na něj nevstupuje. Nemusí tam být ani cedule, lidé to prostě respektují. Možná je to i tím, že tu nezažili čtyřicet let permanentního materiálního nedostatku, kdy co bylo veřejné, bylo všech. Proto tu vydrží květináče před restauracemi a vánoční dekorace před domy.

„Jak to, že tu nemusíte mít ploty?“ ptala jsem se svého kamaráda Mikea, který žije v Jižní Karolíně a má moc rád Česko. „To se mi tak líbí!“ Rychle mě vyvedl z omylu. „Když ti tu někdo vstoupí na pozemek, máš právo ho zabít,“ upozornil mě. „To víš, vy máte ploty, my máme zbraně. Bral bych raději ty ploty,“ poznamenal Mike.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

Spokojení lidé nekradou

Zároveň platí, že čím bohatší oblast, tím víc se toho veřejně sdílí. Na tenisových a volejbalových hřištích se sítě nesundavají, na dětských hřištích jsou rozeseté hračky pro všechny, stolky a židle zůstávají před restauracemi i přes noc. To, že lidé mají dost, a proto si nepotřebují cizí věci brát, je jen jednou součástí odpovědi, ale důležitou.

To kolo bylo na křižovatce u školy asi měsíc. Nějaké dítě na něm přijelo k zastávce, odkud odjíží školní autobus, ale už se pro něj nevrátilo. Bylo sice připoutané zámkem, ale překvapilo mě, že nikomu nechybělo i že ho u té značky nechala policie takhle v klidu parkovat. Foto: Jana Ciglerová, Deník N

Tou druhou je, že slušní lidé si neberou, co není jejich, z principu, ať jsou chudí nebo bohatí. Nikdy tu totiž neslyšeli větu, která možná zčásti formovala postoj ke sdíleným věcem u nás. Těžko by rozuměli tomu souhlasnému smíchu, který za všeobecného porozumění doprovázel naše pravidlo z minulého režimu: „Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu.“

Dveře bezpečně dokořán

Aby bylo jasno – samozřejmě že se v Americe krade. Krade se i na Floridě, i v mém sousedství. Už pár minut autem ode mě jsou oblasti, kde přistihli pána, jak krade zásilky od Amazonu čekající před domy, nebo dva komplice, kteří kradli vánoční dekorace ze zahrad. Ale to jsou zloději, ne běžní lidé.

Naši kluci třeba jednou nechali otevřené boční dveře auta na parkovišti u pláže. Tam už se pohybuje mnohem širší vzorek lidí než v naší čtvrti, přesto opět zůstalo všechno ve voze netknuté. Ne že bychom tam měli nějaké cennosti, nejdražší jsou asi moje sluneční brýle a ty rodinné permanentky do muzeí, ale i tak – přijít po třech hodinách na pláži k autu, které je doslova dokořán, je pro člověka mého původu pořád tak trochu o infarkt.

Stejně jako momenty, kdy zjistím, že jsem si v autě zapomněla mobil, nebo na sedadle najdu kreditní kartu, která mi vypadla z kabelky. Ano, na sedadle odemčeného auta před supermarketem.

Uznávám, že už jsem v té bezstarostnosti poněkud pokročila. Takhle jsem například nechala otevřené auto minulý týden před místní samoobsluhou Publix. Že to bylo omylem, nehraje pro zloděje roli, ale já už si byla jistá, že nic nezmizelo. Foto: Jana Ciglerová, Deník N

Pouštím pomalu své radary a vedle konstantního tepla je to jeden z těch důležitých momentů, proč se tu člověk cítí tak dobře. Můžu povolit, nebýt obezřetná, spolehnout se a důvěřovat.

Takže to potom u nás doma vypadá tak, že přijde můj muž naštvaně zvenku a hledá klíče od auta. „Nesl jsem do auta věci, ale musel jsem je tam položit na zem, protože jsem se do něj nedostal. Proč jsi ho zamkla, vždyť auto nezamykáme,“ vynadal mi o víkendu, když jsme se chystali k moři.

Ani nevím, proč jsem ho zamkla, ale v tu chvíli jsem věděla přesně, jak se na mě bude rozčilovat, až se vrátíme do Česka: „Panebože, jak můžeš před domem nechat odemčené auto přes noc?! Chceš snad, aby nás vykradli?“

Americký deník

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější