Chartu nepodepsal, nebyla prý dost „politická“, konfrontační. Jeho vize neuspěly, vyklidil pole jako zatrpklý Havlův kritik
Seriál Česká inteligence 20. století: Člověk nemusel s jeho novinovými komentáři souhlasit, ale na jeho vnitřní konzistenci byl spoleh. Občas se s úsměvem říkalo, že je možná konzistentní až moc a má jenom dvě témata, která obrábí do úmoru: Václava Havla a odsun Němců. Možná to tak zčásti bylo. Především ale celý život signalizoval, že nemá v plánu být konformní vlastně s žádným režimem.
Jako syn židovského otce a matky árijky (nerozvedli se a drželi při sobě, díky tomu otec nemusel do Terezína a přečkal válku) zažil Emanuel Mandler (1932–2009) protektorátní perzekuci. Nesměl třeba chodit do normální školy, ale měl formální povinnost se vzdělávat; výsledkem bylo, že vyrůstal ve zvláštní škole, kde se nedozvídal vůbec nic, což ho poznamenalo i na určitou dobu po válce. „Člověk se těžko odnaučuje zahálce,“ komentoval to před dvaceti lety sestavovatelům antologie životopisných interview s názvem Vítězové? Poražení?.
Hned po válce nastoupil doma v Třebíči na gymnázium; pomáhalo mu, že se už za války otcovým prostřednictvím začal zajímat o politiku. „Myslím, že jsem mnohem víc než většina příslušníků mé generace visel na tom, co se stane a jak se to stane. To bylo přímo z rodiny.“ Vztah k Židům však prý ani po roce 1945 ve městě nebyl dobrý. Otec, před válkou levicový advokát, tam nadále nemohl sehnat místo; všem prý se ulevilo, až když se rodina po třech letech přestěhovala do Prahy.
Ze syna se tam stal během roku uvědomělý svazák. Ze zoufalství, protože prý se
