Česko-slovenské slovo týdne: rty vs. pery

Pár slov o slovech rty (a rety)

Na východě drží pusu a krok. Na jihu drží pusu a krok – jinak, ale také. Zato na západě, tam je veselo a bordýlek.

To není sociopatopolitologická sonda, ale stručná zpráva o jazycích. Respektive o rtech. O rtech ve slovanských jazycích. Východoslované pro ně mají v podstatě jedno slovo příbuzné s naší hubou. Jihoslovani jiné příbuzné s našimi ústy. Ale u nás doma a v okolí? Polsky wargi, slovensky pery a v Česku rty.

A ještě ani to není úplně pravda, protože v češtině pro labia oris máme hned dvě sady tvarů. Jednu pro všední den a druhou pro potěchu básníků. Jsouť rty denním chlebem básníkovým, má je rád, neb se jich užívá ku činnostem, jež jsou mu nejmilejší: ku líbání a ku žvanění. A co víc, dá se s nimi pěkně zabásníkovat, pohonit tričko. A to právě dík té sadě rtů na neděli.

Abych byl přesný: díky sadě retů – každý chtěl by rudé rety Margarety mít – kterou ještě v sedmém pádě rozšiřuje rokokově bachraté rtoma, tvar připomínající někdejší dvojné číslo.

Neznámý autor o něm v roce 1946 v Naší řeči ve Dvou poznámkách k Bramborovu článku sice konstatuje: „Tvar rtoma je dobře staročeský,“ podotýká ale, že to není nějaká „lartymérie”, živá zkamenělina, nýbrž zkamenělina oživená Václavem Hankou v Rukopisech.

Kdo ale dneska použije něco z téhle nedělní sady, ten vám podle mě zaslouží po svém epigonském pysku. Leda by to byl někdo, kdo balancuje na hraně blbého a geniálního s lehkostí Roberta Nebřenského, který touží Být s ní na lodičce, líbat její rety rudé.

Čech o slově pery

Praví muži se na rozdíl od poetů slovům o rtech vyhýbají, mají je jen na líbání. Pokud jde o žvanění, to má být drsné, a proto desperádovi v Bedně od whisky nejdou fóry přes pysky. Zdaleka ne každý, kdo si tu písničku zahaleká u táboráku, tuší, že má autora, dokonce ještě stále dobře živoucího Mikiho Ryvolu. Mimochodem většího básníka, než je většina těch, co si kdy brali rety do huby.

Ale ani mezi roduvěrným a vzdělaným trampstvem zdaleka ne každý ví, že jiná trampská legenda Kapitán Kid převedla Bednu do slovenštiny. Dost svojsky a sveřepě, ale pěkně: „Naozaj mi fóry neidú cez pery / ja stojím s dlhú viazankú cez rôzne priesery.“

Kromě chlapáckých vtípků se v tom textu (jen si ho dohledejte) vyskytují bedna/debna a provaz/povraz – hned dvě z česko-slovenských přesmyček, které tak rozněcují fantazii a nutí k přemýšlení, kdo to má asi správně a komu se jazyk zaškobrtal.

Lingvisti vám určitě budou tvrdit, že správně je obé, ale my, lid obyčejný, víme, že to je jenom taková korektní vědecká mlha. Hmla.

Gabriel Pleska, editor webu Peníze.cz, přispívá i do časopisů Finmag a Heroine

Niečo o slove pery

Pera patrí do tej skupiny slov, ktorá je v jednom svojom tvare zdanlivým gramatickým postrachom. Odčítavame niekomu z pier alebo mu odčítavame z perí? Nie, nie, to, že si nie ste istí a pozdávajú sa vám obe možnosti, neznamená, že ste na základnej škole nedávali pozor.

Znamená to, že používatelia slovenčiny naprieč celou krajinou v približne rovnakej frekvencii uplatňujú tvar pier aj tvar perí. Aby teda každý mohol byť spokojný, máme kodifikovaný dvojtvar.

V spisovnom jazyku sme navyše, zdá sa, aspoň pokiaľ ide o pery, politicky celkom korektní. Vo verejnom a oficiálnom styku evidentne neupriamujeme pozornosť na to, ako ľudia vyzerajú. Chýba nám totiž výraz, ktorým by sme označili človeka, ktorý má veľké, výrazné pery.

Pochopiteľne si to však kompenzujeme doma, medzi svojimi – v nárečiach máme napríklad od slova gamby odvodeného hneď gambáča, gambáňa aj gamboša.

A keďže pery, podobne ako iné časti ľudského tela, sú pevným komponentom viacerých frazeologizmov, ja tento text ukončujem s modlitbou na perách, že vám jeho čítanie vyčarí úsmev na perách a spoločne to pri vhodnej príležitosti s piesňou na perách oslávime.

Slovenka o slove rty

Ak si spomenieme na teóriu o praslovanskom jazykovom základe, podľa ktorej sa jednotlivé slovanské jazyky vyvinuli postupnou diferenciáciou praslovančiny, mohlo by sa zdať, že čeština, na rozdiel od slovenčiny, ostala – aspoň pokiaľ ide slová ret a rty – zaseknutá asi v polovici 18. storočia.

Veď posledný Slovák, pri ktorom si ešte vieme predstaviť, že ret a rty celkom prirodzene a bezpríznakovo vychádzajú spomedzi jeho pier, je hádam Sládkovič, opisujúci krásu svojej Maríny.

Takáto predstava nášho básnického velikána však zrejme nebude celkom korešpondovať s realitou, pretože slová pera a pery sú v slovenčine prítomné už od 17. storočia. Aj keď – nie v tvorbe Sládkoviča.

A tak ťažko povedať odkedy, no určite vieme, že dodnes, ret a rty, pozostatok staršieho vývinu nášho jazyka, ktorý patrí do neutrálneho jadra slovnej zásoby spisovnej češtiny, je v slovenčine jedným z typických básnických prostriedkov.

Natália Kolenčíková, spoluautorka Slovníka súčasného slovenského jazyka, pracovnice Jazykovedného ústavu Ľ. Štúra