Vladimir Nabokov na skládací šachovnici dějin. Výročí velmistra psychologické prózy

Je to dnes téměř zapomenutý svět. Bolševická revoluce z Ruska vyhnala velkou část tehdejší kulturní elity země, která pak hledala a někdy i našla nový domov v jiných evropských zemích. Berlín, Paříž, ale částečně i Praha hostily ve 20. a 30. letech početné komunity ruských exulantů, kteří prodlužovali tradici předrevoluční aristokratické Rusi až hluboko do 20. století. Do obecného povědomí se tyto ruské enklávy nejspíš nedostaly ze dvou důvodů. Zaprvé si obvykle držely svou kulturní a jazykovou identitu. A za druhé se ukázalo, že jsou spíš koncem starého příběhu než začátkem nějakého nového. V evropských kulturních dějinách, jak se začaly psát po druhé světové válce, už ruské poříjnové emigraci patřila spíše jen epizodní role. Existují však výjimky – a jednou z nich je spisovatel Vladimir Nabokov. V těchto dnech je to nejen sto dvacet let od jeho narození v Petrohradu, ale také sto let od chvíle, kdy rodina Nabokovových Rusko navždy opustila.

Právě Nabokov se stal asi nevýraznějším kronikářem ruského porevolučního exilu. Ačkoli kdo alespoň trochu jeho dílo zná, právem namítne, že kronikář není to správné slovo. Nabokovovi nikdy nešlo o dějiny jako takové ani o nějaké literární konzervování zanikajícího světa. V jeho prózách z 20. a 30. let má sice prostředí ruského exilu usazeného v Berlíně důležitou roli – největší asi v obsáhlém románu Dar z roku 1938 –, ale Nabokova už tehdy zajímalo v zásadě něco jiného. Hezky to lze ilustrovat na „šachovém románu“ Lužinova obrana, který teď vyšel v novém překladu Pavla Dominika jako už šestnáctý svazek Nabokovova díla v nakladatelství Paseka.

Vyskočit z šachovnice

Lužinova obrana je po Mášence a Smíchu ve tmě třetí Nabokovův román, obvykle považovaný za první jeho vrcholné dílo. Vypráví příběh světoznámého šachisty, který za svou genialitu platí neschopností žít běžný život. Celý svět mu kolabuje do sítě čtyřiašedesáti šachových polí. Má to svou zábavnou stránku, jako když se Lužin opírá o hůl a přemýšlí o tom, že „za pomocí lípy stojící na slunečném svahu by se dal jediným pohybem koně vzít telegrafní sloup“. Ale jinak je to spíš tragédie, ani manželství ho nedokáže vytrhnout ze světa, do něhož už v dětství unikl. Ne náhodou se román jmenuje Lužinova obrana, a ne třeba Velká Lužinova rošáda (to by mohl být špionážní román z prostředí ruské emigrace) nebo Lužinovo osudové garde (milostný román o temperamentním šachistovi). Dokonce i na šachovnici totiž Lužin spoléhá spíš na defenzivu, na rozdíl od svého úhlavního soka Turatiho, který překvapuje odvážnými zahájeními a nečekanými tahy, jimiž okouzluje publikum.

Ale kromě toho, že je Lužin geniální šachista, je to také Rus v německém exilu. Svým založením je samotář, ale díky ženě, která se o něj uchází, kolem sebe přece jen má ruskou komunitu. Jenže i celá tato komunita jako by hrála jakousi obrannou hru vůči okolnímu světu: má svá zahájení konverzací, své přesně vymezené společenské tahy, taktiku, jak přežít na šachovnici, jejíž pole se v běhu dějin mění pod nohama. Lužin je sice šílený, ale přinejmenším v literatuře to obvykle bývá tak, že v každém šílenství je