Znovudobytí a podmanění resortu spravedlnosti. Odteď už Babiš nemůže udělat nic, co by mu Zeman neschválil
Komentář Jana Urbana: Pro část společnosti může aktuální výměna tří ministrů kabinetu Andreje Babiše vypadat jako prostá mocenská šaráda, jakých může každá vláda předvést hned několik do roka. Jsou Velikonoce a dlouhý volný víkend, který našince zajímá o poznání více než „politika“. Prezident se k ničemu nevyjádří a zmizí ještě na další týden do Číny. Nic zvláštního se tedy prý nestalo.
Slepá opozice, nadšená tak jako vždy z jakýchkoliv potíží premiéra Andreje Babiše, neuvidí a neuslyší podstatně závažnější ohrožení demokratického systému země. Ve skutečnosti jsme právě byli svědky tichého státního převratu a zásadní mocenské změny, která vrací Českou republiku do nejhorších dob vlády „hlubokého pozadí“ z devadesátých let a doby opoziční smlouvy.
Není sebemenší důvod radovat se z totální prohry a podrobení Andreje Babiše, který od této chvíle bude už jenom poslušným vykonavatelem jakýchkoliv přání Hradu. Ať si o jeho obchodní nebo politické kariéře myslíme cokoliv, pro resort spravedlnosti znamenal příchod jeho vlády šanci na změnu. Věren svojí byznysové opatrnosti velící nechodit do střetů, ze kterých neměl bezprostřední prospěch, ale nepochopil, že bez ovládnutí a zničení „hlubokého pozadí“, toho, co sám nazýval „matrixem“, neuspěje.
Neviděl, jak hlubokou a zásadní moc mají neformální spojení funkcionářských skupinek z policie, státního zastupitelství a justice. A věděl příliš málo o jejich více než dvacet let budovaném souručenství s otevřeně korupčními partami uvnitř tehdy vládnoucích siamských dvojčat české politiky – ODS a ČSSD.
A tak do toho nejdůležitějšího střetu vůbec nešel. Raději potopil, přesněji řečeno, vůbec nebránil, svoji první ministryni spravedlnosti Helenu Válkovou, která měla renomé i energii něco měnit. Obětoval i mladého a realistického Roberta Pelikána, jen aby vyhověl stále drzejším intervencím prezidenta. Naivně si myslel, že když ministrem spravedlnosti udělá politickou nulu Taťánu Malou a po její rychlé ostudě stejně politicky bezvýznamného, leč schopného úředníka Jana Kněžínka, získá čas do dalších voleb.
Doufal – a průzkumy voličských preferencí mu to soustavně potvrzovaly –, že bude mít silnější vyjednávací pozici pro sestavování vlády. Nikdy nepochopil, že byl odsouzen k otroctví už ve chvíli, kdy se ministrem vnitra stal spolukonspirátor lánského puče a loutka Miloše Zemana Milan Chovanec.
Tak jakého soudce necháme soudit?
Pro politické odpůrce arogantního, sebestředného, ale nesporně schopného Andreje Babiše by neměl být problém uznat, že v jeho případě mohou vedle sebe existovat dvě stejně platné a nevylučující se pravdy. Ano, aféra „Čapí hnízdo“ zavání podvodem. A ano, podle všeho vznikla na politickou objednávku. Jenomže ani Piráti, občanští či křesťanští demokraté, Starostové či Babišovi odpůrci z nejrůznějších občanských iniciativ si nikdy nepřipustí, že to druhé je pro demokratický stát stokrát závažnější.
Pomiňme, že pokud by se věc dostala ke skutečně nezávislému soudu, měl by možná potíže prokázat obžalovaným úmysl, jakkoli zjevný. A prokázání úmyslu je pro trestný čin podvodu základní podmínkou. Znovu stokrát horší však je, že v současné české společnosti a náladě už nikdo neuvěří v pouhou možnost skutečně nezávislého posouzení této kauzy. A právě tohle je symbolem opětovného vítězství „hlubokého pozadí“.
Znovudobytí a podmanění resortu spravedlnosti Marií Benešovou, favoritkou a blízkou spolupracovnicí prezidenta, která po celou svoji kariéru ztělesňovala propojení politické moci s justicí a orgány činnými v trestním řízení, nesporně ovlivní
