Deník N

V každém jazyce mám jinou morálku, říká spisovatelka žijící ve Francii Lenka Horňáková-Civade

Lenka Horňáková-Civade. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N.
Lenka Horňáková-Civade. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N.

Za román o silných ženách a kolektivizaci moravské vesnice Marie a Magdalény získala ve Francii literární cenu Renaudot des Lycées. Její obrazy visí v galeriích různých částech světa. Jeden z nich zdobí i obálku jejího nového románu Grófka, který pojednává o tom, jaké to je, žít v emigraci.

Pojďme se na začátek alespoň krátce věnovat události, která hýbá nejen Francií, ale celým světem. Požár Notre-Dame. Co ta událost znamená pro vás?

Byl to nejdřív otřes, šok. Shodou okolností jsem byla v sobotu v Paříži. Pohled na Notre-Dame je tak samozřejmý, že představa, že by tam být katedrála třeba vůbec neměla, je hrozný. Pak přišla reflexe. Člověku dojde, co ten kámen vlastně symbolizuje, kolik toho je koncentrováno do jedné budovy, která tak daleko přesahuje původní církevní účel. Možná ta událost před evropskými volbami přinese i něco pozitivního. Třeba si po tom všem lépe uvědomíme, kdo vlastně jako Evropané jsme.

Ve Francii žijete více než 20 let, jste nositelkou francouzské literární ceny – považujete se za francouzsky píšící českou spisovatelku, nebo za francouzskou spisovatelku českého původu?

To, do jaké míry jsem, nebo nikdy nebudu Francouzka, fluktuuje podle toho, ve které zemi se mě na to kdo ptá. Nemám potřebu se definovat. Jsem ráda, že si nemusím vybírat, že můžu měnit úhel pohledu. Vždycky se ve mně bude ozývat druhý hlas a připomínat mi, že nejsem ukotvená jen v jedné kultuře, vždycky se vloudí pochyba, že by vše mohlo být i jinak. Za koho mě budou považovat Francouzi, se bude vyvíjet s mojí další bibliografií. Francie je zvyklá na to, že francouzsky píší lidé z různých kultur, pro něž francouzština není rodným jazykem.

Proč jste si za téma románu Marie a Magdalény zvolila kolektivizaci české vesnice? Měla jste potřebu Francouzům přiblížit slepá místa v jejich chápání historie?

Nutnost psát je první důvod k psaní. Je pravda, že Francouzi neznají dobře naši historii a vývoj ve východní Evropě je pro ně občas dost složitý, nečitelný. Ale to nebyl primární důvod, proč jsem se do toho pustila. Nesla jsem v sobě to téma dlouho, uzrálo, a uvažovala a mluvila jsem o něm ve francouzštině, což je jazyk, jímž se vyjadřuju dennodenně. Česky by to byla jiná kniha, patrně bych se v ní rozepisovala v okrasných větách, až by se mi celek rozladil. Navíc k tématu Marií a Magdalén patří určitá střídmost a strohost, kterou jsem našla snadněji ve francouzštině. Každý jazyk pojmenovává svět jinak, koneckonců se v různých jazycích nesmějeme stejným vtipům, v každém jazyce máme jinou morálku.

Když jste si vlastní knihu překládala do češtiny, neměla jste potřebu ji s odstupem přepisovat?

Ne, musela jsem respektovat autorku.

A s tou se nedalo domluvit?

No hádaly jsme se! Ale vážně, když jsem se postavila do role překladatele, tak jsem si umínila, že

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Literatura

V tomto okamžiku nejčtenější