Deník N

Mozart a ti druzí je možná nejlepší a nejpřístupnější výchovný koncert, který byl v posledních letech k vidění

Opera Klasika, na scéně Tomáš Kořínek Pavel Švingr Jiří Hájek a Alžběta Poláčková. Foto: Patrik Borecký, ND.
Opera Klasika, na scéně Tomáš Kořínek Pavel Švingr Jiří Hájek a Alžběta Poláčková. Foto: Patrik Borecký, ND.
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Do historické budovy Stavovského divadla se vrací Wolfgang Amadeus Mozart, skladatel pro všechny a pro všechno. Tentokrát jako téma dvou moderních minioper.

Udržovat mozartovskou tradici v Národním divadle zdá se být jednoduché. Je tu přece historická budova Stavovského divadla, kde v roce 1787 proběhla premiéra Mozartovy opery Don Giovanni. Stačí tedy tu a tam na tomto místě, kde velký skladatel sám pobýval, nějakého Mozarta zahrát: Dona Giovanniho s dirigentem Placidem Domingem, Kouzelnou flétnu ve velmi imaginativní interpretaci režiséra Vladimíra Morávka; jednou za rok prestižní pěvecký koncert k Mozartovým narozeninám. Stačí?

Opeře Národního divadla, konkrétně odcházejícímu uměleckému šéfovi Petru Kofroňovi a ředitelce opery Silvii Hroncové, to nestačilo. A tak se do historické budovy pod společným názvem Mozart a ti druzí dostaly dvě krátké současné opery, které si s mozartovským dědictvím vážně i trochu odlehčeně hrají.

První kus, Dopis, hádanky a příkazy, složil britský minimalista Michael Nyman, známý hudbou z filmů Petera Greenawaye nebo z filmu Piano, oceněného Zlatou palmou, mnoha Oscary a kdo ví čím ještě. Nyman vytvořil fragmentární libreto, jakési střepy mozartovské paměti, jejímž vrcholem je úvaha o „věci, která se hodí ke všemu“. Ano, Mozart se nakonec hodí všem ke všemu, jako prototyp geniality i hudby pro lidi, jako ikona kulturnosti. Nyman v půlhodinové operce mnohokrát cituje, ale vše zabaluje do svého tradičního stylu, jemuž dominují variabilní smyčky a specificky používané dechy, pro něž si Národní divadlo muselo vypůjčit i několik saxofonistů. Hudební stroj Michaela Nymana je postaven na výrazné a divoké dynamice, jak se čeští posluchači mohli přesvědčit už před dvaceti lety, kdy Nyman a jeho ansámbl hráli ve Španělském sále Pražského hradu. Tehdy zvedli diváky ze sedadel ďábelským rytmem, ale především

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější