Deník N

Když už se Čech „vyšine“ na vrchol, obvykle neví, proč tam je

Sametová revoluce v Plzni – mítink na náměstí Republiky. Foto: ČTK
Sametová revoluce v Plzni – mítink na náměstí Republiky. Foto: ČTK
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Esej Martina Gromana: Nejde si toho nevšimnout – máme tendenci se pro věc silně nadchnout, a pak rychle vadneme, rezignujeme, chováme se konformně. Vývoj po roce 1989 není v našich dějinách v tomto ohledu žádnou novinkou. Není za tím náhodou nějaká ta národní povaha, jak se o tom občas píše?

Britský historik a publicista Timothy Garton Ash napsal o sametové revoluci v listopadu 1989, že to, co trvalo Polsku deset let, Maďarsku deset měsíců, východnímu Německu deset týdnů, bude Československu možná trvat deset dnů. Zní to sice jako chvála Čechů a Slováků, ale není to doklad ničeho jiného než naší dávno objevené tendence zrychlit vývoj dějin, pokud se k tomu společnost po stagnaci dokope.

Jak ale k Ashovu bonmotu podotýká Petr Pithart – nebýt Poláků a jejich deseti let a nebýt Gorbačova, nebylo by žádných deset československých dní. Jiní cestu prorazí a Češi pak po ní dojedou skokově nejdál. Následně ochabnou a ztratí naději, zabetonují se ve své skepsi. Slova, která, zdá se, popisují výstižně náš polistopadový vývoj, a letos se o nich bude hodně diskutovat. Nebudeme tady ale objevovat už dávno objevené a jenom zapomenuté?

Hloubavost, která vede k rýpalství

Vznik státu vyprovokoval kolem roku 1918 četné úvahy o národní povaze. Hledalo se, kdo jsou ti Čechoslováci a jací vlastně jsou. Už před válkou se do psaní o národní povaze pustil sociolog Emanuel Chalupný, ale také třeba literární historik Josef Karásek. Ten v roce 1907 o Češích napsal: „Celý svět zná naše nadšení, obětavost, ale i nedostatek houževnatosti, podnikavosti, podlízavost, …, mudrlanství, hloubavost, která vede k rýpalství a věčnému léperozumění, z něhož vyplývá nedostatek smyslu pro organizaci, celek a poslušnost.“

Francouzský historik a slavista Ernest Denis ve svém veledíle Čechy po Bílé hoře zase říká: „Čech jest schopen nadšení, ale jen tenkráte, když cíl je blízký a úspěch možný.“

Rok 1924 přinesl hned dvě práce o povaze nového státního národa. První napsal básník a novinář Jiří Mahen. Jeho Knížka o českém charakteru popisuje českého člověka jako „těkavého, nevytrvalého a rád přehání. Má v sobě poměrně málo odvahy, je málo revoluční. Inteligence je velmi často hysterická… Nábožensky je vlažný a netečný až povážlivě… Je spíše chytrákem než člověkem, který se osvobozuje vnitřním bojem“.

Ve stejném roce přichází se svou polemikou s Masarykovou Českou otázkou novinář Ferdinand Peroutka. Jeho soubor článků z deníku Tribuna nazvaný Jací jsme je k českému charakteru kritický a sžíravý. Za jednu z národních vloh označuje

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější