Propojoval svobodné světy, jako by ani nebyla totalita – underground s intelektuály, křesťany s osmašedesátníky…
Seriál Česká inteligence 20. století: Ve filmu režiséra Jana Němce, bratrance, s názvem O slavnosti a hostech (1966), jednom z nejlepších filmů české filmové nové vlny šedesátých let, vytvořil Jiří Němec jednu z hlavních postav. Ozdobený debilním kloboučkem tralaláčkem proměnil se tam ve fyziognomii, gestech i řeči v jemného intelektuála, který však svou vnější nekonfliktností ve skutečnosti maskoval schopnost vyžvanit se navenek z čehokoli. Přistoupit na cokoli. Uhnout pohledem odkudkoli kamkoli. V jednom rozhovoru před vznikem filmu o tom řekl: „Zajímalo by mě udělat portrét člověka, který aktivně svým vzděláním slouží zlu. Dělal by to způsobem velmi nenápadným a vnějškově nepostižitelným.“
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
To se ve filmu podařilo. Ve skutečném životě ale Jiří Němec (1932–2001) fungoval úplně jinak; dalo by se říci, že obráceným způsobem. Sám o tom nezanechal přespříliš stop, v jeho textech je minimum autobiografičnosti. Pokud si na něco občas vzpomněl, pak většinou na drobnosti. Třeba na to, jak za války, když mu bylo dvanáct, vstoupil do ilegálního skautingu a naučil se uzlovat, stopovat zvěř – a být samostatný. To bylo víceméně všechno.
Protože nebyl dělnického původu (jeho dědečkem byl renomovaný nakladatel první republiky František Borový), jenž byl po únorovém převratu v jeho generaci podmínkou k přijetí na vysokou školu, odešel po maturitě nejprve na rok do výroby. V roce 1952, už s chvalitebnými papíry v kapse, nastoupil v Praze na medicínu, odkud po roce přestoupil na klinickou psychologii – tedy na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Nebylo divu, že se v té době sám složitě hledal a stále znovu zaměřoval; totéž tehdy dělal z podstaty věci skoro každý slušný člověk, který vůbec měl tu možnost.
Na druhé fakultě poznal svou pozdější ženu Danu, to byla první základní výhra jeho života; po promoci v roce 1958 nastoupil díky svému vzdělání jako terapeut na Foniatrické klinice UK; to byla výhra číslo dvě. Obě mu vydržely zhruba dvacet let, pro jeho život rozhodujících.
Metody psychoterapie, které si tehdy (včetně psychoanalýzy) osvojil, vnímal nejenom jako způsoby, jak dobře vykonávat vlastní profesi. Začal na jejich základě
