Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Jsme možná traumatizovaní více, než si připouštíme. Než připouští společnost, říká psychoterapeutka

„Pro nás je středobodem konkrétní klient a vše, o čem mluví, ale i to, o čem mlčí.“ Psychoterapeutka Gabriela Dymešová. Foto: Irma Březina
„Pro nás je středobodem konkrétní klient a vše, o čem mluví, ale i to, o čem mlčí.“ Psychoterapeutka Gabriela Dymešová. Foto: Irma Březina

„Vyléčit nebo vyřešit se psychické trauma nedá, lze ho ale dobře a úspěšně léčit. Především jde o to, abychom mohli i s naší traumatickou zkušeností žít spokojený plnohodnotný život,“ říká psycholožka a psychoterapeutka Gabriela Dymešová, s níž v rozhovoru „procházíme“ traumatem a jeho léčbou.

V rozhovoru se mimo jiné ptáme:

  • Jak moc může být zraněný svědek „cizího“ traumatu?
  • Jakou roli v léčbě hraje pravda?
  • Čím se dá před traumatem chránit?
  • Jak se trauma přenáší na další generace?
  • Hrozí nám kolektivní trauma z války na Ukrajině?
  • Proč se nedá trauma vyléčit?

Jak definujete trauma?

Trauma vzniká jako reakce na nějakou obtížnou nebo náročnou životní situaci, která přesahuje naše běžné způsoby zvládání stresu. Zaplaví člověka tak, že ztrácí kontakt se sebou samým, a může zanechat v duši různě hluboké stopy.

Traumatická reakce ale nemusí vznikat jen přímým prožíváním situace, přímou účastí v ní, ale také tím, že člověk situaci přihlíží nebo je mu zprostředkována, nebo že si ji dokonce „jen“ představuje.

Právě ty představy traumatické situace už souvisí s transgeneračním přenosem traumatu, ke kterému se nejspíš dostaneme později.

Transgenerační přenos. Označuje se tak přenos traumatu na člověka, který traumatizující událost sám nezažil nezažil, mezi generacemi jedné rodiny.

Jednoduše řečeno, trauma není samotná událost, ale…

Ale to, co v člověku zanechá. Samotné důsledky traumatu jsou ale velice komplexní a není snadné je jednoduše popsat. Mohou mít výrazný negativní, až fatální vliv na psychiku člověka, znesnadňují nebo znemožňují běžné fungování, na které byl zvyklý doposud. Může dojít až k jakési restrukturalizaci osobnosti, člověk se cítí zmatený, ztracený nebo odpojený.

Ovšem ne každý člověk nutně musí být traumatizovaný. Samotná hloubka traumatické reakce závisí na mnoha faktorech, nejen tedy na síle samotné traumatické události, ale také na míře odolnosti konkrétního člověka, která je opět ovlivněna mnohým, třeba jakou míru odolnosti se naučil v průběhu života, v jaké životní situaci se právě nachází, a také na tom, jakou má genetickou predispozici k vyrovnávání se stresem.

Stejná událost, dva lidé. Jeden bude traumatizovaný, druhý ne?

Je to tak. Na stejnou situaci mohou lidé reagovat různými způsoby. Pro někoho bude mít fatální důsledky, jiný jí může projít s pouze krátkodobou stresovou reakcí a trauma se u něj nerozvine.

Na jednu stranu je skvělé, že se o traumatu více mluví, že se lidé méně stydí trauma řešit s odborníky, ale na druhou stranu je to taky módní a možná trochu nadužívané slovo…

Možná ano, ale z mého pohledu to nevadí. Pokud má někdo tendenci třeba říkat, že „má trauma“ ze školy, z práce, a chce ho řešit, pak bychom tomu měli věnovat pozornost.

Možná prožívá nějaký strach, úzkost, může za tím být něco skrytého. Většinou je praxe ale opačná. Daný člověk přijde s tím, že prožívá třeba vztahové problémy, zaplavují jej pocity smutku, a to, že má

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rodina a vztahy

Rozhovory

Česko, Kontext N, Rodina, vztahy a zdraví

V tomto okamžiku nejčtenější