Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Poslední Hra o trůny: odvážný krok HBO do neznámých fantasy vod se bohatě vyplatil

Pohleďme zimě vstříc v osmé řadě seriálu. Foto: HBO Europe
Pohleďme zimě vstříc v osmé řadě seriálu. Foto: HBO Europe

Hooodně dlouhý text pro všechny fanoušky i nováčky Hry o trůny. Kdo usedne na železný trůn? Tak zní otázka, kterou marketingové oddělení stanice HBO bombarduje média a sociální sítě, ale i fyzický prostor. Ačkoliv je k vidění pouze na placené kabelové televizi, nešlo letos ataku za Západozemí uniknout.

Hra o trůny směřuje ke krvavému válečnému finále. Pokud by se našel někdo, kdo si konečně oddychl, že to internetové třeštění kolem podivné drsné pohádky s draky a zombies konečně bere za své, má smůlu. HBO totiž už teď chystá přinejmenším jeden další seriál, který se do světa země Západozemí vrátí.

Seriál Hra o trůny běží na stanici HBO od roku 2011 a stanice právě začala vysílat poslední osmou sezónu. Ta se na obrazovky vrací po roční přestávce. Finále totiž má být mimořádně epické. Poslední sezóna bude mít pouhých šest epizod, které se budou, stejně jako u předchozích sérií, vysílat s týdenními intervaly. Každá z posledních čtyř epizod ale bude trvat kolem 80 minut, což už odpovídá délce celovečerního filmu.

Tvůrci jsou velmi skoupí na informace o tom, co se bude ve finále odehrávat. Odhalili ale, že nás čeká dosud nejmonumentálnější bitva celého seriálu. Bitvu o Winterfell (Zimohrad) bude režírovat Miguel Sapochnik, který už v seriálu pracoval na velkolepých bojových scénách v bitvě o Tvrdodomov a bitvě bastardů. Sapochnik má podle informací režírovat epizody 3 a 5, takže bitva nás čeká v jedné z nich. Bitva o Zimohrad nebude pojímána z pohledu jedné postavy jako zmíněné dvě předchozí bitvy, ale z několika různých perspektiv. „Ve scéně bude dvacet a víc představitelů hlavních rolí a každý z nich si bude chtít urvat záběr pro sebe… Došel jsem k závěru, že čím méně boje se v dané scéně odehrává, tím lépe to působí,“ okomentoval natáčení Sapochnik, který se při natáčení inspiroval bitvou o Helmův žleb z prostřední části filmové trilogie Pán prstenů.

Přichází zima, ne ale na naši planetu

Zatímco v šesté sezóně hodně postav umíralo a četné dějové větve se uzavíraly, sedmá sezóna už byla vlastně přípravou na finální bitvu s armádou nemrtvých Bílých jezdců. Hrdinové se postupně scházeli v Zimohradu, takže epizody byly plné hořkosladkých setkání, kde si postavy vyříkávaly své minulé křivdy a vzpomínaly na dávná příkoří. První epizoda osmé sezóny, která už byla na HBO odvysílaná, pokračuje ve stejném duchu. Většina klíčových postav už je na Zimohradu a očekává střetnutí s hrozbou ze severu. Namísto strategií proti armádě zombies se ale pořád řeší spíš třenice mezi jednotlivými hrdiny.

„Lidé Západozemí bojují své individuální bitvy o moc, status a bohatství. Zaměstnávají je natolik, že přehlížejí hrozbu přicházející zimy, která může zničit celý jejich svět. Vidím tu obrovskou souvislost s tím, co se dnes děje s planetou,“ prohlásil autor předlohy Hry o trůny a spoluautor seriálu George R. R. Martin. Srovnání s postojem dnešní civilizace ke klimatické změně je dost případné. Celý seriál vlastně pojednává o tom, jak se lidé vzájemně vraždí kvůli tradicím, rodové loajalitě, spravedlnosti, moci a dalším principům, zatímco se jejich svět ocitá na pokraji zániku. Osmá sezóna evidentně nebude výjimkou.

Quality fantasy

Hra o trůny je jeden ze zásadních popkulturních fenoménů dneška, srovnatelný s restartem Hvězdných válek, superhrdinským univerzem Marvelu, sérií o Harrym Potterovi nebo cyklem Pán prstenů. Zvenku mohou tyhle virální senzace, kolem kterých se nabalují ironické memy, spiklenecky zasvěcené webové diskuse a tuny merchandisingu, vypadat jako ultimátní záležitosti pro nerdy, jenže brzy zjistíme, že nerdi jsme v tom případě tak trochu všichni.

Seriál HBO je zároveň extrémně polarizující. Spousta diváků si na něm najde své důvody, proč ho nenávidět. Běžně se setkáváme s názorem, že je to „porno“, cynická zábava plná brutálních scén, nebo naopak, že je vlastně dost málo akční a většinu času zabírají dialogy postav pronášené s osudovým patosem, případně že je to tak trochu soap opera ve světě fantasy, kde proti sobě postavy z několika velkých mocných rodin donekonečna intrikují.

V žádné správné fantasy nemohou chybět draci. Foto: HBO Europe

Na jednu stranu je Hra o trůny jednoduchá a líbivá, a na druhou neobyčejně komplexní, pokud se pokoušíme ji nějak popsat a vysvětlit. Svět Západozemí je tak lákavý mimo jiné i proto, že si v něm mnoho různých lidí může najít to, co je zajímá. Mediální teoretik Henry Jenkins, který se dlouhodobě zabývá aktivitami fanoušků popkultury, si všímá právě fascinující pestrosti různých reakcí na Martinův seriál, která dohromady vytváří kolektivní mnohohlas znalostí, informací a názorů.

„Na fanouškovském debatním fóru, dejme tomu k seriálu Game of Thrones, který ti lidé sledují každý týden, hovoří o svých interpretacích, probírají, která postava je ‚klaďas‘ a která ‚záporák‘, jak moc je seriál založený na historii, co je na něm originálního, jak moc je jeho prostředí fantaskní, jestli mohli skutečně existovat draci atd. Všech těchto debat se účastní lidé, kteří něco vědí. Někteří četli knižní verzi, jiní ne, někteří se vyznají v dějinách středověku, jiní ve struktuře mýtu… Shromažďuje se tu hodně znalostí. Pointa není v tom, že bychom ztráceli své individuální odbornosti, vlastně bychom se svými vědomostmi měli zacházet jako jejich majitelé. To, co dáváme ‚do placu‘, je spolupráce. Kooperujeme na dálku, abychom dosáhli cíle, který je mimo možnosti jednotlivce,“ řekl Jenkins v rozhovoru pro Radio Wave.

Množství ekologických, historických, politických, genderových, žánrových, mediálních a jiných přesahů, které ve Hře o trůny můžeme najít, se dá těžko vyčerpat. Jako základní vodítka k orientaci v tomhle fenoménu by nám mohly posloužit dva pojmy, které se k popisování seriálu často používají – epická fantasy a quality TV. Oba souvisí s tím, že Hra o trůny je seriál, který má vlastně dva autory. Jedním z nich je spisovatel fantastiky George R. R. Martin, z jehož románové ságy Píseň ledu a ohně seriál vychází. Tím druhým je kabelová stanice HBO, na níž se Hra o trůny vysílá a která pověřila adaptací původní knihy dva scenáristy, Davida Benioffa a D. B. Weisse. Do seriálu a jeho mimořádného úspěchu se výrazně otiskly oba dva vlivy.

Hra o nostalgii

Nové Star Wars, Harry Potter nebo Avengers jsou zároveň staré, i nové fenomény. Za úspěšnými filmovými blockbustery totiž ve všech případech stojí výrazné předlohy. Někdy se o nich říká, že jsou kultovní, to ale bývá zaváděcí označení. Staré Star Wars z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byly komerční megahit, knihy o Harrym Potterovi byly masově oblíbené bestsellery nejen pro dětské čtenáře a staré komiksy Marvelu četly tisíce dospívajících. Všechny tyhle fenomény měly početnou a oddanou základnu hardcore fanoušků, kteří je sledovali detailně, a v tom byly kultovní. Zároveň je alespoň povšechně znal tak trochu každý, i když třeba jen z novinových článků, reklam nebo potisků na tričkách, a v tom byly masové.

Ve filmech univerza Avengers nebo i v adaptacích románů o Harrym Potterovi je proto vždycky něco nostalgického. Není to ale jen návrat k naivitě hrdinů našeho dětství. Spolu s ním se obvykle objevuje tendence naivitu překonat, dospět. J. K. Rowlingová tuhle tendenci vetkla přímo do svých románů, kde každé nové pokračování je o něco temnější a řeší se v něm složitější a nejednoznačnější problémy.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

Na sérii Avengers také diváci a kritici oceňují ironický odstup, jaký měl třeba film Thor: Ragnarok, nebo naopak temné deziluzivní tóny Avengers: Infinity War. Může to působit až absurdně, když od filmů o studentovi čarodějnické školy nebo o partě chlápků (a pár ženách) v barevných kostýmech, kteří zachraňují svět před jinými kostýmovanými podivíny, očekáváme něco jako „realismus“.

Ale přesně tak to je. Při sledování nových Star Wars nebo Star Treku chceme být dětmi i dospělými zároveň. Chceme zároveň nostalgicky vzpomínat a jsme roztrpčení, když máme pocit, že se tvůrci zpronevěřili původní předloze, a zároveň chceme dospělá a sofistikovaná témata a zpracování. Úspěch podobného typu filmů a seriálů často přímo závisí na tom, jak se tvůrcům podaří usmířit tyhle dva naše protichůdné nároky.

George R. R. Martin pózuje s českým vydáním knihy. Foto: Richard Klíčník, Argo

První díl Písně ledu a ohně vyšel v roce 1996 a každý další vycházel s několikaletými rozestupy. Zatím poslední, pátá kniha Tanec s draky, poprvé anglicky vyšla v roce 2011, kdy se také začala vysílat Hra o trůny. Série navíc rozhodně nebyla instantní hit.

První kniha, nazvaná stejně jako seriál Hra o trůny, nebyla nijak zvlášť úspěšná a její prodeje rostly velmi pozvolna, jak se o ní šířila šeptanda mezi fanoušky žánru. Teprve čtvrtý díl Hostina pro vrány z roku 2005 byl okamžitý bestseller, který naznačoval, že sláva Martinova cyklu začíná přesahovat poměrně uzavřený okruh náruživých čtenářů fantasy.

Už v roce 2006 se televizní scenáristé David Benioff a D. B. Weiss sešli s Martinem a společně dali dohromady první koncepci seriálové adaptace jeho románů. Benioff a Weiss tedy sáhli po velmi aktuální látce, která se teprve začala stávat literární událostí. Přesto je Hra o trůny a ostatně už její knižní předloha popkulturní nostalgií silně nasáklá.

Nostalgie se s žánrem fantasy táhne už od obou jeho moderních otců, Roberta E. Howarda a J. R. R. Tolkiena. Howardovy povídky se často odehrávají na troskách starých civilizací nebo naopak opěvují nespoutané divošství lidí, které civilizační návyky nestačily zkazit. Tolkienův Pán prstenů je zase plný melancholie po pomíjející éře legend vystřídané prozaičtějším a také úpadkovějším věkem lidí. Zároveň je to i truchlení po samotných reálných legendách, jako jsou ty artušovské nebo germánské, z nichž sám Tolkien výrazně čerpal inspiraci.

Právě tolkienovský smutek po pohádkovém světě elfů, draků a hrdinských rytířů je typický pro velké množství pozdějších epických fantasy, včetně těch vrcholných, jako je Sága o Zaklínači Andrzeje Sapkowského. Totéž je cítit i z Martinovy románové série, ve které se blíží velká zima a s ní do drsně středověkého prostředí světa Západozemí proniká stará, zapomenutá magie a hrozivé fantastické bytosti.

Další vrstvou nostalgie, která na epické fantasy často ulpívá, je vzpomínání na samotného Pána prstenů. Tolkienova trilogie je naprosto určující čtenářský zážitek pro velkou část milovníků fantasy žánru. Mnoho z nich pak ke čtení, ale často i k psaní dalších fantasy knih vede právě touha vrátit se do Tolkienovy Středozemě nebo nějaké její obdoby, i když to bude jen druhý nebo i desátý nálev z mistra.

K Tolkienovi se velmi hrdě jako ke své inspiraci hlásí i George R. R. Martin. Zároveň je to ale jeden z autorů, kteří začali posouvat Tolkienův odkaz právě do „temnějších“, „dospělejších“ poloh. První román Hra o trůny v první polovině neobsahuje skoro žádné nadpřirozené prvky. Namísto toho sledujeme něco jako historické drama z královského dvora ve velmi realisticky pojaté alternativní verzi evropského středověku.

Sami proti vesmíru

Martin nebyl první, kdo tyhle realistické tendence nastartoval. On sám odkazuje například na sérii Jasný osten, Žal a Trn od Tada Williamse, která se také výrazně inspirovala reáliemi skutečného evropského středověku. Jeho pojetí epické fantasy ale bylo ve své době hodně radikální. Martin v podstatě zachoval tolkienovské obrysy legendární bitvy sil dobra se silami zla, ale překryl je další vrstvou. Většina děje zachycuje sváření královských rodů, které nemilosrdně soupeřící o moc na bojištích, ale také pomocí zrad a intrik. Zatímco většina starší fantasy vyprávěla o putování družiny hrdinů světem, Martinova sága připomíná spíš rozmáchlý válečný epos.

Příběh nemá žádného ústředního hrdinu. Každá kapitola je pojmenovaná po jedné z postav, jejíž osudy se v ní líčí, dokud se s další epizodou nezačne kniha věnovat jinému hrdinovi. Martin přitom nás takhle přibližuje k hrdinům z různých táborů, často vzájemně znepřátelených. Aby nikdo nebyl na pochybách, že v jeho románech se hraje podle jiných pravidel, v prvním díle představí jednoho silného, čestného a schopného protagonistu, který vypadá, že bude ústřední postavou celého dramatu –, ale ke konci knihy ho nechá bez milosti popravit. Něco podobného pak provede znovu ve třetí knize.

K vázanému vydání Hry o trůny přibyla také vydání brožovaná s obálkou Kateřiny Bažantové.

Martina navíc příliš nezajímají neohrožení bojovníci. Většina postav, kterým se jeho kniha detailně věnuje, jsou naopak ponižované a zdánlivě bezmocné postavy, často ženy, děti, trpaslíci nebo mrzáci. To souvisí s tím, že George Martin byl vždycky velice melancholický autor. Než se pustil do psaní Písně ledu a ohně, proslul především jako spisovatel kosmické sci-fi.

Jeho povídky ale měly daleko k akčním dobrodružným vyprávěním o dobývání vesmíru. Naopak, hodně se zabývají citovým životem postav a jsou plné prudkých emocí. Jeho hrdinové jednají na základě lásky, žárlivosti či žalu a jejich osudy jsou obvykle plné melancholie a pocitu nenaplněnosti. Namísto neohrožených hrdinů jsou hlavní postavy jeho knih obyčejní lidé, kteří bloudí často nemilosrdným a krutým vesmírem.

Seriál mění tragiku v jatka

Totéž platí pro literární Hru o trůny. Martin je skvělý stylista, jakých v žánru fantasy není mnoho, a má perfektní cit pro tragický patos. Jeho románový cyklus v podstatě vypráví o tom, jak válka a zabíjení proměňuje lidské povahy a jak jsou hrdinové nucení dělat činy, kterých okamžitě nebo později litují. Zároveň je to příběh o ztrátě dětství či nevinnosti, která postupně postihuje většinu postav s tím, jak se Západozemí zmítá různými brutálními konflikty.

Právě tenhle tragický nádech Martinova cyklu se v seriálové Hře o trůny hodně oslabuje. Právě proto také seriál možná sklízí tolik kritiky za sadisticky kruté násilné scény, které jsou tu takřka na denním pořádku.

Postavy ve Hře o trůny se často chovají mnohem krutěji než to od nich okolnosti vyžadují. Spousta z nich si v krutosti přímo libuje. U Martina byly podobně extrémně kruté scény také, ale působily tam mnohem trpčejším, otřesnějším a odsouzeníhodnějším dojmem. V seriálu se opravdu občas zdá, jako by byly prostě jen cynickou zábavou. Na druhou stranu, přirovnání k psychopatům není příliš na místě. Násilí ve Hře o trůny má úplně jiné souvislosti než to, jaké bylo možné vidět v hororech o psychopatických zabijácích z osmdesátých a devadesátých let nebo v novějších „torture porn“ filmech.

Hra o trůny ukazuje krutost, která je daleko víc spojená se společností a jejím stavem. Není to násilí vyšinutých jednotlivců. Má daleko větší souvislost s tradicemi, s mocí a jejím uplatňováním, s válkou a šířením strachu. Ukazuje, že současné diváky už neděsí osamělý šílenec plížící se nočními ulicemi města nebo číhající na teenagery v opuštěném skautském táboře.

Daleko děsivější a aktuálnější je dnes krutost spojená s politikou, společenskými pravidly, mezilidskými vztahy nebo zaměstnáním. Svět, ve kterém žijeme, je velice nelítostný a krutý v tom, jak zachází s těmi, kteří se v něm neumí obratně pohybovat nebo prostě mají smůlu. Přesto se jen málokdy potkáváme s vyloženě fyzickým násilím. Zpravodajství je naopak nejrůznějšího krutého násilí plné a neustále nám připomíná, čeho jsou „skuteční lidé“ schopni.

Hra o trůny je v podstatě fantazie o světě, kde se tahle potlačovaná a zároveň pořád zpřítomňovaná krutost stává běžnou součástí života. Seriál v tomhle ohledu určitě estetizuje násilí a většinou balancuje na tenké hraně laciného šokování. Na druhou stranu jsou ale diváci evidentně fascinovaní krutostí a Hra o trůny ukazuje, jak problematická tahle fascinace ve skutečnosti je.

Zrod fenoménu je v předloze

Když se ptáme, co udělalo ze Hry o trůny takový fenomén, spousta odpovědí leží už ve zmíněných Martinových knihách. Prvních pět sezón seriálu je v podstatě velmi přesně převyprávěný děj románů s několika většími či menšími odchylkami. Martinova kniha je přitom skvělý materiál pro seriálové vyprávění. Je totiž založená především na postavách, které jsou několikavrstevnaté a nejednoznačné, ale zároveň povahově velmi vyhraněné.

Výsměšné tvrzení, že Hra o trůny je vlastně fantasy soap opera, tady platí v tom nejlepším slova smyslu. Stejně jako u seriálů typu Dallas i tady jde především o střetávání většího počtu silných hrdinů, ze kterých každý sleduje určité cíle, má určitou povahu a dostává se do určitých konfliktů, s jinými postavami. Vyprávění navíc paralelně rozvíjí množství dějových linií, ve kterých si různí diváci mohou najít tu, která jim nejvíc vyhovuje. Právě sympatie a antipatie k různým hrdinům, kteří navíc mohou kdykoli neočekávaně zemřít, je jedna z nejsilnějších stránek celého seriálu.

Postavy jsou u Martina nakonec mnohem důležitější než fiktivní svět a jeho časoprostor, což je u fantasy také poměrně dost nezvyklé. Přesto je ale svět seriálu se svými šlechtickými rody, z nichž každý má svou vlastní politiku a kulturu, s uhrančivými místy, jako je Zeď nebo fascinující exotická místa za hranicemi Západozemí, a s propracovanou historií táhnoucí se až do legendárních časů, propracovaným fiktivním univerzem, ve kterém se dá pořád něco nového a zajímavého objevovat.

Pokud máte přebytečných dvacet tisíc korun, můžete si u Arga pořídit sérii v luxusním vydání v kůži.

To byly důvody, které od začátku mluvily pro to, že Hra o trůny by mohla být hit. Existovaly ale i poměrně dost závažné důvody, proč by naopak mohla být propadákem. Tak především, až dosud tu nebyl prakticky žádný fantasy seriál podobného typu. Tím spíš na stanici jako HBO.

Placený kabelový kanál se totiž už od devadesátých let snažil působit jako elitářská stanice, která svým divákům nabízí něco víc než běžná televize. Ostatně pojem quality TV, který zejména v minulém desetiletí pomáhal přitáhnout filmové fanoušky k televizním seriálům, byl spojený především se seriály HBO, ať už to byla výpravná válečná série Stevena Spielberga Bratrstvo neohrožených, špičkově napsaná gangsterská série Rodina Sopranů, nebo neuvěřitelně komplexní pohled do světa organizovaného zločinu ve městě Baltimore The Wire – Špína Baltimoru.

Některé z „kvalitních“ seriálů HBO nebyly vůbec divácky úspěšné (např. The Wire byl notorický propadák), stanice je ale přesto udržovala při životě. Z těchto sérií totiž byli nadšení publicisté, kteří svými oslavnými články pomáhali vytvářet HBO image jako stanice pro náročné diváky. Klasická epická fantasy se zombies a draky se do tohohle profilu zdánlivě moc nehodila. Vedle toho, že fantasy pro spoustu diváků tehdy automaticky znamenala něco dobrodružného nebo pohádkového, tu byl také problém s financováním. Fantasy seriál nutně musel být výpravný a tím pádem také drahý.

Tvůrci seriálu v rozhovorech mluví o tom, že HBO byla ze začátku hodně váhavá, jestli se do výroby seriálu vůbec pustit. Zkušební pilotní díl, který si stanice nechala vyrobit, navíc nedopadl příliš dobře a tvůrci ho museli nově přetočit. „Všechno na jeho scénáři bylo od základu špatně,“ řekl Benioff v rozhovoru pro The Variety. „Nikdo z našich známých nepochopil, že Jaime a Cersei jsou bratr a sestra, což je zásadní, zásadní součást zápletky, kterou jsme tak nějak zapomněli připomenout.“

Temnota a nahota

Při podrobnějším pohledu na to, co tehdy HBO reálně produkovala, ale Hra o trůny ve skutečnosti není až tak výjimečná záležitost. Fantastiku na téhle stanici reprezentoval například skvělý, ale bohužel neúspěšný mysteriózní seriál Carnivále nebo hitové upírské drama Pravá krev. Dalšími jejími hity byl výpravný historický seriál Řím, který v prostředí starověkého Říma rozehrával cynické mocenské intriky, explicitní násilí a sex. Seriál Deadwood zase přetavil žánr westernu do naturalistické podívané plné sprostých slov, explicitního násilí a sexu.

Televizní kritik Myles McNutt dokonce sexuální scény ve Hře o trůny trefně pojmenoval termínem „sexpozice“ (sexposition), což je spojení slov sex a expozice. Seriál je totiž plný scén, kde postavy různě rozvíjejí zápletku – a přitom jsou nahé a věnují se nejrůznějším sexuálním aktivitám. „Scény, kde Tyrion, Theon a Viserys provozují sex s prostitutkami, přinášejí důležitý pohled na jejich povahy. (…) Ale už fakt, že ve všech dochází k sexu s prostitutkami, vyvolává několik pozoruhodný otázek. Vlastně popravdě, vyvolává jen jedinou otázku: proč vlastně?“ píše McNutt a naznačuje tak, že nahota je tak trochu nadbytečná a že se tvůrci snaží ospravedlnit samoúčelné erotické scény tím, že do nich vepíšou důležité dialogy, které by ale postavy mohly celkem snadno pronášet i v jiných situacích.

Násilí, nahota a sprostý jazyk nicméně byly vždycky výraznými trumfy HBO. Jako kabelový kanál totiž nepodléhala stejným omezením co do „slušnosti“ vysílaného obsahu oproti běžným televizním stanicím. Hra o trůny do tohohle programového rozvrhu vlastně zapadala celkem dobře: Dělala s tolkienovskou fantasy více méně totéž, co dělal Deadwood s klasickým westernem. Byla to výpravná podívaná na úrovni velkolepých historických seriálů jako Řím. Děj byl plný intrik, naturalismu a cynických postav. A pro nahotu, násilí a sprostá slova nabízel mnoho a mnoho příležitostí.

Navíc diváci měli tehdy ještě v živé paměti filmovou trilogii Petera Jacksona podle Tolkienova Pána prstenů, kterou navíc v letech 2012 a 2014 oživily nové tři Jacksonovy filmy podle románu Hobit. Benioff, Weiss a Martin mohli vedení HBO prostě říci, že chtějí dělat něco jako „Pán prstenů potkává Řím“, a určitě by tím vzbudili jejich zájem.

Seriál, kde se umírá

HBO se navíc podařilo udělat ze Hry o trůny od začátku velký internetový fenomén. Autoři ještě před zahájením vysílání oslovovali fanoušky původních Martinových knih, kterým se muselo líbit i to, že celá první řada se od děje prvního z románů lišila jen minimálně. Skvěle dokázala také vytěžit šokující moment ze závěru první sezóny, kde najednou dojde k popravě postavy, kterou většina diváků dosud považovala za hlavního hrdinu.

Hra o trůny tak získala svojí ikonickou vlastnost, kterou tvůrci i fanoušci mohli donekonečna připomínat a variovat – byl to seriál, kde umírají hlavní postavy. Autoři tenhle princip ostatně geniálně zopakovali na konci třetí sezóny v jedné z nejlépe natočených scén celého seriálu, takzvané Rudé svatbě (oba dějové zvraty mimochodem jsou už v Martinových románech, takže jejich čtenáře těžko překvapí). Ve druhé sezóně zase tvůrci uvedli diváky do další velké atrakce seriálu – velkolepých bitev, kde se střetají mnohohlavé armády a jejichž výsledek často není snadné předvídat.

Z těchhle dvou principů žije Hra o trůny do velké míry dodneška. Když si čteme texty o tom, co máme očekávat od poslední sezóny, která se právě začala vysílat, často narazíme na spekulace o tom, jaká z hlavních postav se nedožije konce a jak bude vypadat závěrečná monstrózní bitva s armádou nemrtvých Bílých jezdců.

Poslední řadu seriálu propagoval také videomapping u letenského metronomu v Praze. Foto: HBO Europe

Vedle toho ale dokázal seriál pružně reagovat na různé podněty a tlaky přicházející ze sociálních sítí. Například přibylo aktivních ženských postav a ubylo scén se sexuálním ponižováním žen. Některé scény nebo hlášky postav jako by přímo vybízely ke zreplikování v podobě memů a internetových citací. Postavy v průběhu doby postupně tak trochu zkostnatěly a zacyklily ve svých nejproslulejších manýrách. Přesto to ale pořád je velmi dobrý, originální a podnětný seriál.

V rámci kulturních válek o přízeň veřejnosti Hru o trůny využil ve svém tweetu Donald Trump, seriál se probírá v souvislosti se současnou politikou, s potlačováním agresivity v současné společnosti, s emancipací či xenofobií. I to ukazuje, jak komplexní seriál Martin, Benioff, Weiss a HBO stvořili.

Co dál po Hře o trůny?

Letošní konec Hry o trůny se často probírá v souvislosti s proměnou celého trhu. Namísto pojmu quality TV dnes analytikové médií šermují s termínem peak TV, který poukazuje na přehlcenost novými seriály, mezi nimiž už není snadné rozlišovat, co je „kvalita“ a co ne. Seriálová produkce se také čím dál víc stěhuje z televizí na internetové streamovací služby, kde většinou vycházejí kompletní sezóny najednou, takže diváci nemusejí čekat na každou novou epizodu týden.

Současný stav nahrává spíš kratším minisériím, které končí po jedné nebo dvou sezónách, nebo antologiím, které každý rok přijdou s novým uzavřeným příběhem. Dlouhé série jako Hra o trůny, u kterých musejí noví diváci nakoukávat třeba i sedm starších řad a během jejichž sledování od první až po poslední sezónu mohou zestárnout až o devět let, přestávají být dost pružné, aby na nové trendy reagovaly.

Loni na konci roku ostatně skončila první originální série služby Netflix House of Cards a letos stejná společnost ukončuje také další svoji dlouhou sérii Orange is the New Black. Přesto obrovská sledovanost Hry o trůny nebo dalšího seriálového dinosaura Živí mrtví od stanice AMC ukazují, že rozsáhlé seriály jsou pořád velmi atraktivní divácký formát.

Martinova Píseň ledu a ohně je cyklus, který by ani jinde než ve formě dlouhého seriálu nedával smysl. Je to přesně ten typ epické fantasy, která pomalu roste a rozkošaťuje se v mnoha dílech tlustých románových svazků. Na víře v rozvětvené mnohodílné ságy bude záviset i další osud televizní fantasy.

HBO ohlásila přinejmenším jeden nový seriál ze světa Hry o trůny. U něj budou mít tvůrci mnohem obtížnější pozici, protože jim bude chybět opora v propracovaných postavách z Martinova románu. Martin sice sepsal několik knih, které se věnují jiným obdobím dějin Západozemí než Píseň ledu a ohně, většinou jsou to ale spíš kratší útvary, ve kterých nedokáže své hrdiny a jejich konflikty pořádně rozehrát.

V současné fantasy literatuře existuje celá řada románových seriálů, které přímo volají po zfilmování, ale většina z nich také vyžaduje epickou šíři srovnatelnou s Hrou o trůny. To platí i pro zmiňovanou Sapkowského Ságu o Zaklínači, jejíž seriálová verze v současné době vzniká v produkci Netflixu, i pro postmoderní Temnou věž podle Stephena Kinga.

Na tom, jak se tyhle cykly povedou a jak daleko je jejich tvůrci a producenti budou ochotni táhnout, bude záviset i to, jak moc ojedinělým projektem v seriálových dějinách se Hra o trůny stane. Zatím má na železném trůnu seriálové fantastiky své místo neotřesitelně jisté.

Film

Literatura

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější