Deník N

Když mizí skály jistoty, třeseme se strachy. Stavby jsou pro nás kotvy. Přijal jsem roli patologa na pitevně, říká historik umění a památkář

"Péče o památky se rodí z popela a ruin." Richard Biegel (Foto: Josef Chuchma, Česká televize, snímek z pořadu Jasná řeč)
„Péče o památky se rodí z popela a ruin.“ Richard Biegel (Foto: Josef Chuchma, Česká televize, snímek z pořadu Jasná řeč)
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Požár Notre-Dame jako by vracel evropskou společnost do dob, kdy se ničily kostely či paláce, aby mohly být (za)chráněny. Tedy k pocitům, že o něco tak samozřejmého můžeme rázem přijít, míní ředitel Ústavu pro dějiny umění UK Richard Biegel. Připomíná, že péče o kulturní dědictví se v 19. století v Evropě rodila na pozadí bourání a zkázy.

Kde vás zastihla zpráva o požáru Notre-Dame?

Ve Varšavě. Na setkání s kolegy kvůli připravované spolupráci čtyř univerzit. Zrovna jsme byli na večeři, příjemná uvolněná atmosféra, kolegové z několika zemí. A najednou někdo poslal kolem stolu svůj mobil s fotkou hořící Notre-Dame. Všechno ztichlo, kolegy z Francie to zasáhlo jako blesk. Po večeři jsme ještě někam společně šli, ale většina to stejně měla puštěné online. Koukal jsem na to a měl jsem strach. Co bude s tou severní věží? Vydrží? Držel jsem ji očima. Najednou jako by na bytí, nebo nebytí stavby strašně moc záleželo. To je neuvěřitelná síla.

Na co jste myslel v první chvíli?

V první chvíli to byl jen šok a pak strašný strach, že spadne severní věž a zkáza bude absolutní. Asi jako každý, ne?

Nevím. Přiznám se, že jsem po prvním šoku spíš měla strach, aby se neukázalo, že jde o úmysl, o akt nenávisti. Děsilo mě, co by se strhlo.

To by byla dějinná rozbuška! Mě to ani nenapadlo, vůbec jsem si nepřipustil, že by tohle mohl někdo udělat. Když se začaly šířit informace o tom, jak se ten požár šířil a že se tam na něčem pracovalo, byl jsem přesvědčený o tom, že to nebyl úmysl, ale nešťastná náhoda, opomenutí.

Dřív než o dějiny lidstva šlo o dějiny spásy

Je překvapující, že to s námi se všemi tak zamávalo? Že požár takové stavby vzbudil po celé Evropě tak obrovské emoce? Napadaly vás jistě nějaké paralely z dějin umění a architektury?

Na první pohled je to asi překvapující, ale když jsem nad tím pak přemýšlel, tak až tak ne.

Tím požárem jsme se možná přiblížili, byť z jiného, tragičtějšího břehu, devatenáctému století, kdy se začaly dostavovat dříve nedokončené katedrály, kdy je lidé znovuobjevili jako středobody bytí, kdy se opět staly něčím zásadním.

Čtete rádi články Deníku N, ale nestíháte vše přes den sledovat? Objednejte si náš Notes. Od pondělí do pátku pro vás autoři a editoři vybírají nejdůležitější či nejzajímavější texty z našeho obsahu (i od konkurence). Zasílání Notesu do mailové schránky si jednoduše objednáte na této stránce (vybrat si můžete i jiná upozornění od Deníku N). Stačí zadat email.

Tomu nerozumím.

Katedrály se stavěly od 12. století. Nejen ve Francii vznikaly velkolepé stavby, kolem kterých se pak po několik století děly dějiny. Byly středobodem měst, ale zůstávaly velmi často nedokončené. Pak ale přichází zlom osvícenství, kdy se společnost na sebe začne dívat trochu jinak, začne o sobě jinak přemýšlet, vážit si věcí, které by ji dřív možná nenapadly, ale nevážit těch, kterých si dříve nekriticky vážila… A některé stavby padnou za oběť.

Osvícenský odklon od církví? Francouzská revoluce? Boření bylo symbolem?

Ano. Ale nejen symbolem popření, vítězství, převahy. Ale i symbolem lhostejnosti. Církevní majetky se staly státními a prodávaly se na kámen. Slavné opatství v Cluny je zbořeno na kámen a rozemleto 

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější