Velikonoce: pašijový příběh i obtížná matematická úloha
Svátky jara obsahují mnoho kulturních vrstev. Ta křesťanská je pro jejich pochopení nejdůležitější. Mimo jiné vysvětluje, proč jsou letos v dubnu.
Potulný kazatel, hlava nevelké židovské sekty, vstoupil v nedělní podvečer do města. Tím uvedl do chodu příběh, který změnil svět. Drama pašijového týdne, jehož každoroční připomínkou jsou Velikonoce, je součástí naší identity, jedním ze základních kamenů západní kultury. A platí to, ať jsme, či nejsme křesťany, ať bereme ten příběh jako legendu, či jako historickou pravdu.
Když se Jošua ha-Nocri (což znamená aramejsky, Ježíšovou rodnou řečí, „z města Nazaretu“), nám dnes známý jako Ježíš Kristus, rozhodl vejít se svými učedníky do Jeruzaléma, bylo mu něco přes třicet. Obvykle se jako rok jeho narození udává ten, od nějž počítáme svůj moderní letopočet, žádnou jistotu v tom ovšem nemáme. Stejně tak nevíme, zda zemřel v roce 30, 33 (což jsou nejpravděpodobnější možnosti), nebo někdy jindy tou dobou.
Křesťanské Velikonoce jsou připomenutím, ozvěnou posledního týdne jeho života – a samozřejmě též toho, co následovalo.
Příběh zrady, smrti a vzkříšení
Podle biblického příběhu, jak jej vyprávějí synoptičtí evangelisté – Matouš, Marek a Lukáš –, Ježíš spolu se svými učedníky vešel do Jeruzaléma v neděli před svátkem Pesach. Jel na oslátku, které pro něj učedníci vypůjčili. Lidé je cestou pozdravovali, někteří se přidali k průvodu:
„Oslátko přivedli k Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště a on se na ně posadil. Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí. A ti, kdo šli před ním i za ním, volali: ‚Hosanna! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech!‘ Ježíš vjel do Jeruzaléma a vešel do chrámu. Po všem se rozhlédl, a poněvadž již bylo pozdě večer, odešel s Dvanácti do Betanie.“ (Mk 11, 7–11)
Ony zelené ratolesti z polí daly název Květné neděli, která dnes velikonočním svátkům předchází – stejně jako jehnědám („kočičkám“), které u nás nahrazují palmové výhonky, jimiž nejspíš mávali Ježíšovi v Palestině.
První vstup do města byl tedy skromný, ale dalšího dne začal velice rušný týden. Ježíš na sebe nejprve upozornil nepřehlédnutelným způsobem: vyhnal kupčíky z chrámu. „Přišli do Jeruzaléma. Když vešel do chrámu, začal vyhánět prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků a stánky prodavačů holubů; nedovoloval ani to, aby někdo s čímkoliv procházel nádvořím.“ (Mk 11, 15–16).
Dá se předpokládat, že Ježíše předcházela jeho pověst a kněžský establishment z něj nadšen nebyl tak jako tak. Tento efektní čin si však už nevyhnutelně
