Geniální tvůrce jako labilní milovník. Daniela Špinar ve Vzletu inscenuje předsmrtný deník Petra Lébla

Vršovický kulturní prostor Vzlet v Praze uvedl minulý týden v premiéře inscenaci režisérky Daniely Špinar s názvem Objal mě bůh a nic. Východiskem režisérčina nového pohybově-obrazového projektu se stal soukromý deník divadelního režiséra a výtvarníka Petra Lébla z posledního roku jeho krátkého, ale ve všech ohledech intenzivního života.
Petr Lébl je v oblasti divadla pojmem. Není to ještě tak úplně dávno, co Divadlo Na zábradlí v 90. letech zažívalo jeho legendární éru, kterou v roce 1999 ukončila tvůrcova sebevražda v provazišti. Dnešní potenciální publikum se tak dělí na divačky a diváky, kteří Léblovy inscenace zažili, a na ty, kteří jsou příliš mladí, aby si tuto dobu mohli pamatovat.
Nutno vytknout před závorku, že patřím ke druhé jmenované skupině, pro kterou je Lébl ikonou, o níž vždy jen četla, případně zhlédla (ne vždy plně referenční) záznamy inscenací, ale jež je nepoznamenána přímou diváckou nebo lidskou zkušeností se samotným tvůrcem a jeho dílem.
Vykořistěná intimita
Lébla v inscenaci ztvárňuje tanečnice a zároveň choreografka inscenace Tereza Ondrová. Obsazení Ondrové je ze strany tvůrkyň – tedy Daniely Špinar a dramaturgyně Marty Ljubkové – zajímavým krokem. Crossgenderový princip vytváří žádoucí distanci a zároveň se tanečnice svým pronikavým, mírně androgynním zjevem Léblovi snad i trochu podobá. Její jevištní charisma je výrazné, disponuje zvláštní fyzickou intenzitou projevu, ačkoli třeba pouze stojí a mlčí.
Na začátku nejprve pozorujeme tvář Ondrové na plátně v zadním plánu scény. Odličuje se z