Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Kde hledat naději? Kde na ni nastražit past?

Karel Hvížďala vedl za svou kariéru už desítky velkých knižních rozhovorů. Dva i s Václavem Havlem. Foto: ČTK / Šefr Igor
Karel Hvížďala vedl za svou kariéru už desítky velkých knižních rozhovorů. Dva i s Václavem Havlem. Foto: ČTK / Šefr Igor

Je to dílo intimní, neboť se v něm píšící obrací k sobě. Hvížďala stopuje realitu tím, že stopuje sám sebe v ní, a přitom nejde ani o deník v tradičním či literárním smyslu, píše Petr Fischer v recenzi knihy Chvění je naděje.

Jak chytit čas? Jak zastavit něco, co samo od sebe neustále plyne a zastavit nelze? Co nám proteče mezi prsty, a přesto je v nich nějak dál cítit? Lidé za tímto účelem vymysleli řadu pozoruhodných strategií, jejichž technologickým vrcholem je filmový záznam. Otisk života jedna ku jedné, myslíme si naivně někdy, a přitom jako tolikrát je život jinde. Tam, ve filmu, se – jak říká režisér Andrej Tarkovskij – „čas pečetí“ i v hmotném smyslu, v řezu reality, která je někdy skutečnější než skutečnost. Nejtradičnějším médiem zastavování času je ale psaní, snad i proto, že čas se nám zapisuje do těla. Jde o záznam toho, co se děje, zapisování dění, v jehož stopách se čas nějakým záhadným způsobem také vyjevuje, ačkoliv nejsme schopni úplně přesně říct, jak to dělá a co to je. Dotyk času zůstává, i když ho nevidíme a nevíme, co to vlastně je, vždyť jakákoliv podstata mu přece chybí.

Spisovatel a novinář Karel Hvížďala se chytání a zastavování času věnuje desítky let. Jeho tvůrčí aktivita, posledních dvacet let přerůstající v horečnou činnost, je obvykle zaměřená na druhé lidi. V rozhovorech s nimi, kterých Hvížďala vedl desítky, se odehrává čas existence, pohyb myšlení a cítění, jejž má smysl stopovat a zapisovat. Rýt do papíru.

Otiskování existence, to je asi nejpřesnější výraz pro to, co v jeho psaní probíhá. V tomto smyslu jde mnohem více o fotografickou než o literární práci. Píše se světlo duše, tak jak se to autorovi povedlo například v jeho nejpronikavějším a nejduchovnějším mluvení s Adrienou Šimotovou (nebo v některých silných místech hovorů s rabínem Sidonem, ale to už by byl jiný příběh). I proto se ta kniha velmi přesně jmenuje Stopy Adrieny Šimotové, která v mnoha svých dílech otiskuje vlastní tvář na papírový podklad, přičemž se z konkrétního obličeje stává transcendentální lévinasovská tvář. Je nejvyšším umění psavce být při transsubstanciaci, u zázraku božího a svědčit o něm psaním.

Kniha Chvění je naděje, shrnující autorovy záznamy od března 2021 do loňského února, je poněkud jiného rázu. Je to kniha intimní, neboť se v ní píšící obrací k sobě. Vpisuje a otiskuje vlastní já, které těká v dobovém kontextu pestrobarevného a různorodého dění, jež se pod rukama zapisujícího tvaruje do sledu stop. Hvížďala stopuje realitu tím, že stopuje sám sebe v ní, a přitom nejde ani o deník v tradičním či literárním smyslu. Zápisky nejsou činěny, aby se nezapomnělo, jak to tenkrát bylo, ale spíše aby

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Literatura

Literatura faktu

Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější