Deník N

20 let po školním masakru v Columbine se studenti omlouvají obětem dalších střelců: „Promiňte, že jsme tomu nedokázali zabránit.“

Fotografie 12 ze 13 obětí vraždění – studentů a učitele. Foto: AP/ČTK
Fotografie 12 ze 13 obětí vraždění – studentů a učitele. Foto: AP/ČTK
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Přesně před dvaceti lety se ve státě Colorado ve škole Columbine High stala jedna z nejhorších masových střeleb v amerických školách. Nebyla ani první, ani neměla nejvíc obětí, ale přesto byla pro Američany zlomová.

Bylo to jak ze špatného snu. Minulé úterý, téměř na den přesně dvacet let poté, byli žáci střední školy Columbine v Coloradu zase obklopeni policisty se zbraněmi. V okolí školy houkaly policejní sirény, zvonily školní alarmy a budova byla v takzvaném lockdownu, pohotovostním režimu při napadení střelcem.

Tentokrát to byl jen poplach kvůli osmnáctileté ženě z Floridy, která byla fascinovaná tragédií v Columbine. Přiletěla do Colorada, nedaleko Columbine si koupila zbraň a ztratila se z dosahu. Než ji našli, zavřeli kvůli tomu desítky škol a děti ve středu vůbec nešly do školy. Její případ měl šokující zvrat: když jí policie konečně přišla na stopu, byla mrtvá. Spáchala sebevraždu.

20. dubna 1999

Tehdy před dvaceti lety se na stejném místě stala tragédie, která navždy změnila americké školy. Dva spolužáci tam postříleli dvanáct svých spolužáků a jednoho učitele, potom spáchali sebevraždu. Kromě toho, že později inspirovali další střelce, to byla první masová střelba ve škole, která se děla Američanům před očima, protože byla první v době mobilních telefonů. Studenti se schovávali pod stoly a popisovali, co se kolem nich děje. Nic takového policie do té doby nezažila.

Žena objímá dceru poté, co se po střelbě shledaly před školou Columbine High u Denveru v Coloradu. 20. 4. 1999. Foto: Ed Andrieski, AP / ČTK

V počtu obětí katastrofu v Columbine brzy překonaly další. Z posledních případů například vloni v únoru škola ve floridském Parklandu, kde exspolužák postřílel 14 dětí a tři učitele. Nebo škola Sandy Hook ve městě Newton, kde střelec v prosinci 2012 zabil šest učitelů a dvacet dětí, jimž bylo mezi pěti a sedmi lety. Nejvíc studentů ale zatím zemřelo v roce 2007 na Technologické fakultě ve Virginii, kde spolužák trpící sebevražednými tendencemi zastřelil 29 studentů a čtyři učitele.

Střelec jak ze Sandy Hook, tak z Virginia Tech po sobě zanechal poznámky, ve kterých vyplynulo, že pro něj byla střelba v Columbine inspirací.

Dnes neuplyne půlrok, aby na nějaké americké škole někdo nestřílel do dětí. Spojené státy od té doby bezkonkurenčně vedou v žebříčku zemí, kde se stávají masové střelby ve školách, a to téměř s třísetnásobným předstihem před ostatními zeměmi světa. Zatímco v USA se mezi lety 2009 a 2018 stalo 288 masakrů ve školách, v sousední Kanadě a Francii zaznamenali za tu samou dobu jen dva, v Německu jeden. Další vyspělé sledované země, jako jsou Japonsko, Itálie a Velká Británie, nezažily za tu dobu žádné.

Právo na zbraň je nejvíc

Proč Američané dopustí, že jim ve školách v takové míře umírají děti, je pro lidi mimo Spojené státy těžko pochopitelné. Část americké společnosti sice protestuje proti volnému držení zbraní vojenského typu a stála by o to, aby vlastnictví zejména poloautomatických pušek bylo podobně jako na Novém Zélandu výrazně omezeno.

Ale další část, mohutně podporovaná zbrojařskou lobby NRA se zastánci ve vedoucí republikánské straně, se odmítá nechat ve vlastnictví zbraní omezovat a střílení ve školách berou jako nutnou daň za svobodu držet zbraň.

„Kdy pro vás budou naše životy víc než vaše zbraně?“ ptají se na plakatě floridští studenti, kteří protestovali proti volnému držení zbraní týden poté, co exspolužák postřílel 14 studentů a tři učitele v gymnáziu v nedalekém Parklandu. Foto: Jana Ciglerová, Deník N

Téma je to pro americkou společnost natolik palčivé, že letošní žurnalistickou Pulitzerovu cenu dostaly tři redakce právě za informování o masových střelbách.

Od střelby v Parklandu vloni v únoru zažily Spojené státy hromadné střílení průměrně každý den. Mezi masové střelby se počítají všechny, při kterých kromě střelce zemřou střelnou zbraní čtyři a více lidí. A od masakru v Sandy Hook v roce 2012 jich bylo víc než dva tisíce. Pokaždé následuje stejný scénář: prvotní šok vystřídá debata o omezení zbraní, která pak nakonec utichne, přebita jiným tématem.

Proto už frustrovaní protestující často namítají: „Kašleme na vaše modlitby, potřebujeme jiné zákony.“ Školní střelby ale tvoří v rámci masových střeleb zvláštní, bolestivou kategorii. Umírají totiž při nich děti, které jdou do školy, a většina amerických rodičů tak navždy přišla o jistotu, že děti se jim ze školy taky v pořádku vrátí.

Co se stalo v Columbine

Z dnešního pohledu není masakr na gymnáziu v Columbine nijak výjimečný, vše se od té doby opakovalo několikrát. Tehdy před dvaceti lety to byl ale pro americkou společnost šok, který dlouho zpracovávala. Až zpětně se zjišťovalo, co se stalo a proč, co k tomu vedlo a na co se příště zaměřit.

Že tam zemřelo „jen“ dvanáct dětí a jeden učitel, bylo nakonec velké štěstí. Dva chlapci, jeden devatenáctiletý a druhý osmnáctiletý (jejich jména, stejně jako jména dalších střelců redakce Deníku N záměrně neuvádí), měli v plánu zabít pět set dětí a použít při tom i výbušniny.

Dva studenti-útočníci zachycení kamerou ve školní kavárně. Záběr: Kancelář šerifa / AP /ČTK

Inspiraci našli v agresivních a násilných počítačových hrách, které jsou od té doby považované za jedno z rizik. Patřili také k outsiderům ve třídě, což měli společné s mnoha dalšími mladými muži, kteří postříleli děti ve školách. Psali si deníky, z nichž po zveřejnění vyšlo najevo, jak metodicky svůj útok plánovali.

Svými plány se nijak zvlášť netajili, což například vyústilo ve změnu amerických zákonů. Jakákoli výhrůžka, byť jen v legraci pronesená, je dnes braná naprosto vážně a následuje za ní okamžité zadržení policií.

Podivné chování oznamte

Když už nemají sílu změnit zákony o držení zbraní, snaží se Američané aspoň co nejvíc střelbám ve školách předcházet. Například v reakci na to, že střelci jsou vždy nějak z kolektivu vyloučení nebo nekompatibilní chlapci, kteří mají často misogynní sklony, vzniklo hnutí „Start with Hello“ (Začni s pozdravem).

Americké děti dostávají na začátku školního roku náramek se sloganem Start with Hello, který jim má připomínat, že se mají bavit se všemi. Foto: Jana Ciglerová, Deník N

Děti na základních školách se učí, že když je v jejich okolí dítě, se kterým si nikdo nepovídá, mají si k němu sednout na obědě nebo mu prostě jen říct ahoj. Tuto iniciativu začali rodiče dětí padlých v základní škole Sandy Hook, protože střelec, který jim je postřílel, byl samotář a podivín, se kterým se nikdo nekamarádil.

Děti se ale také učí, a mají na to dokonce i jednoduchou písničku, že „If you see something, say something“ (Když něco vidíš, řekni to). Ve zpětných rozborech toho, co předcházelo masové střelbě, totiž mnoho dětí i dospělých řeklo, že si něčeho všimli, ale nepovažovali to za důležité. Žádná připomínka nebo poznámka tak už dneska nemá být bagatelizovaná a naopak jsou žáci chváleni, když s něčím přijdou, ať je to sebemenší postřeh.

Střelami to nekončí

Masakr v Columbine odhalil něco, co se znovu a znovu potvrzuje po každé školní střelbě. Počet mrtvých nekončí jen těmi, kdo zemřou při střelbě. Tehdy si nedlouho po neštěstí vzala život matka jednoho ze studentů, který byl zastřelen. O něco později spáchal sebevraždu i spolužák, který přežil, protože jeho posttraumatický syndrom byl tak silný, že mu způsoboval výčitky z přežití.

Před několika týdny se zastřelili nezávisle na sobě dva studenti ze školy v Parklandu, Sydney Aiellová a šestnáctiletý Calvin Desir, kteří trpěli tím samým: vinou z přežití. A k nim se přidal i otec jedné holčičky ze Sandy Hook. Jeremy Richman dlouho zvládal žít a přežívat, ale po sebevraždě Sydney z Parklandu už k dalšímu dni bez své Avielle nenašel sílu.

Stanice CNN udělala k výročí zajímavý experiment. Přesvědčila čtyři studenty ze třídy v Columbine, kde tehdy postříleli jejich spolužáky, a navštívila s nimi čtyři studenty z floridského Parklandu.

Prvním společným projevem setkání dnešních čtyřicátníků z Columbine a teenagerů z Parklandu bylo to, že si všichni podvědomě zkontrolovali, kde jsou bezpečnostní východy z budovy i z místnosti. S výjimkou jednoho z nich všichni stále navštěvují psychologa a léčí se z traumatu.

Knihovna školy Columbine High postavená na památku obětí masakru. Foto: Qqqqqq, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

„Vaše trauma neskončí ve chvíli, kdy zbraně přestanou střílet,“ popsala moderátorce čtyřiadvacetiletá Coni, jejíž táta byl tím jediným učitelem, který při střelbě v Columbine zemřel. „Je nám moc líto, že jsme to nedokázali změnit a že jsme toho pro vás neuměli udělat víc,“ řekla parklandským studentům. „Děkuju vám za to, že v tom pokračujete vy.“

Na bolest není hierarchie

Vyprávěli si o tom, jak moc jim změnili střelci život, i když narozdíl od svých spolužáků přežili. Co prožívají a že každý má jiný způsob, jak se s traumatem vyrovnává. „Já například potřebuju, aby v mém životě bylo všechno předvídatelné. Protože tehdy jsem šla na oběd a změnil se mi svět,“ řekla jí Laura Farberová, která o svém příběhu natočila film My všichni z Colombine.

„Začnete vnímat určitou hierarchii traumatu. Co jsem já, který byl jen přítomný střelbě, když Coni přišla o tátu,“ popsal jeden ze studentů z Parklandu.

Na den dvacátého výročí střelby připadá sobota, a tak škola není otevřená. V den výročí ale střední školu Columbine zavírají pravidelně. Pro ten den se všechno ve městě postiženém školní tragédií mění.

„Rodiny obětí na ten den odjíždějí pryč, protože je to pro ně traumatické i bez toho, aby se musely vyrovnávat s pozorností médií a přítomností televizních kamer v ulicích našeho města,“ řekl Deníku N Ryan Rubenstein, jehož dvojčata jsou studenty floridského gymnázia v Parklandu.

Dává si při svém vyprávění velký pozor, aby nezmínil jméno vraha, který spolužáky jeho dětí postřílel. Je si vědom toho, že mnoho střelců tragédii způsobí protože obdivovali předchůdce a aby se proslavili. To se v době masakru v Columbine High nevědělo. I to se za těch dvacet let změnilo.

USA

V tomto okamžiku nejčtenější