Francouzi si svou Matku Boží nenechají vzít
Komentář Petra Janyšky: „Krvácí srdce Paříže,“ napsal mi v pondělí večer při pohledu na požár katedrály Notre-Dame jeden známý z Paříže. V podobném duchu psaly desítky dalších přátel, obdobný tón zazníval v reportážích z místa požáru i z úst všech francouzských politiků. Město najednou přicházelo o kus své duše.
V mailech přátel byla ale i druhá nota: Notre-Dame zrekonstruujeme, nedáme se, jsme národ stavitelů, katedrála vstane z popela. Nebylo možné nepomyslet na stejné reakce po atentátu v klubu Bataclan, na redakci Charlie Hebdo i po dalších tragédiích tohoto typu: Nenecháme se srazit na kolena, díváme se dopředu. Společně sdílený prožitek, katastrofy, které ve své strašné neuvěřitelnosti stmelily velkou část národa. Vůle k obnově.
Ve chvíli, kdy se záběry požáru objevily na obrazovkách, se ve Francii prakticky zastavil život, lidé se dívali a nemohli uvěřit. V přímém přenosu byli svědky zkázy jednoho z největších symbolů země, který vypadal, že tu byl a bude věčně, mohutný, kamenný, nezničitelný. Za téměř tisíc let jeho existence se ho nikdy nedotkl požár, ve středověku téměř nemožná věc. Když se teď ale řítila do střechy hořící věžičce a zapálila dřevěné krovy, vypadalo to jako začátek konce, jako pohled na manhattanská dvojčata.
Protože Notre-Dame, chrám Matky Boží, je Paříž a Paříž je Francie. Pro Francouze to bylo něco jako požár Národního divadla tenkrát pro Čechy nebo jako bychom se dnes dívali na hořící siluetu svatého Víta.
Notre-Dame – symbol víry i státu
Notre-Dame je daleko více než velkou gotickou katedrálou. Takových má Francie, epicentrum evropské gotiky a vůbec katedrál, desítky. Je
