Dal bych všechny vydělané peníze, abych mohl fotbalovou kariéru prožít ještě jednou, říká bývalý hráč
Tomáš Polách odehrál v první fotbalové lize během jedenácti sezon více než 250 zápasů. V dalším z rozhovorů s bývalými hráči o jejich životě po fotbalové kariéře popisuje svou klikatou cestu na vrchol, někdejší výdělky i emoce při trénování.
Co se v rozhovoru dočtete:
- Co Tomáši Poláchovi nejvíce chybí z profesionální kariéry.
- Jakým způsobem si přivydělával v jejím závěru.
- V čem je trénování náročnější než hraní.
- Jak jako hráč zvládal studium.
- Jak náročné je skloubit profi fotbal s rodinou.
Jak vypadal váš konec v profesionálním fotbalu?
Profesionální kariéru jsem dohrával v druhé lize ve Zlíně. Přišel tam trenér Martin Pulpit, který mi hned dal najevo, že mě nechce. Už od prvního dojmu působil velmi negativně a bylo to těžké.
První zápas pod jeho vedením jsem nastoupil, dal jsem gól a na další nahrál. Další dva zápasy do konce podzimu jsem nehrál.
Vzpomínám si, že jsme s Varnsdorfem prohrávali asi od druhé minuty, poslal mě v desáté minutě rozcvičovat, ale do konce zápasu mě na hřiště nedal. Vycítil jsem, že tady je pro mě konečná.
Pak jsem odešel do Opavy, se kterou jsme postoupili do druhé ligy. Tam byly podmínky ještě profesionální. Doufal jsem, že lidsky ten konec bude důstojnější a lepší. To ale člověk nemůže plánovat.
Přemýšlel jste, čím se pak budete živit?
Přemýšlel jsem, co bude dál, protože fotbal na nejvyšší úrovni se nedá hrát dlouhodobě. Kolem pětatřiceti je už hodně náročné udržovat se a vydržet.
Po kariéře jsem chtěl zůstat u fotbalu a trénovat. Už v průběhu angažmá ve Zbrojovce Brno jsme s Janem Trousilem získali trenérskou A licenci. K tomu nás popostrčil Petr Uličný (někdejší známý trenér, pozn. red.), za což mu moc děkuji. Už v průběhu kariéry jsem věděl, že chci své zkušenosti předávat dál.
Jak vypadala vaše cesta do vrcholového fotbalu?
S přechodem na střední školu jsem šel v patnácti z Brumova do Baníku Ostrava, tam jsem byl v týmu s Markem Jankulovskim, Liborem Sionkem a dalšími, kteří to nakonec dotáhli ještě dál.
Neprosadil jsem se tam, protože mi v té době právě ten drive chyběl. Věřil jsem, že mám dovednosti a schopnosti v Baníku uspět, ale nedokázal jsem ze sebe dostat maximum, ukázat, co umím. Jen jsem odtrénoval a to bylo tehdy málo.
Po roce, možná roce a půl jsem se vrátil zpátky. Po návratu do Brumova, kdy jsem zase změnil školu a vše okolo, jsem si myslel, že s vrcholovým fotbalem je konec. Poměrně brzy jsem začal hrát za muže krajský přebor a po roce divizi. V osmnácti jsem už hrál pravidelně.
Měli jsme dobrý tým, který postoupil do třetí ligy, u toho už jsem ale nebyl, protože jsem po dvou letech přestoupil do Dubnice, která hrála druhou slovenskou ligu.
Tam se stala zlomová událost.
