Česko-slovenské slovo týdne: veverka vs. veverička

Pár slov o slově veverka

Rád si tu a tam zalistuju starou dětskou encyklopedií Světem zvířat (Praha, SNDK 1960) pánů Jana Hanzáka a Zdeňka Veselovského; ilustracemi ji doprovodil Antonín Pospíšil, ale klíčovou osobou byl myslím Jan Alda, upravivší text pro dětské čtenáře.

A povedlo se mu to – tvrdím i po těch letech – náramně. Například: „Jsou-li však koruny stromů blízko sebe, volí veverka raději vzdušnou cestu a přeskakuje ze stromu na strom. Při jejich opravdu dlouhých skocích jí pomáhá huňatý ocas, který spolu s široce roztaženými nožkami zmírňuje pád. Díky svým parašutistickým schopnostem odvažuje se veverka skoků někdy až krkolomných.“

Anebo obraz až vláčilovsky poetický: „Octneme-li se pod stromem, na kterém veverka právě hoduje, můžeme pozorovat, jak se dolů snáší šupina za šupinou.“

Či libo-li snad trochu kýče? „Veverčata, vybraná přímo z hnízda, se brzo ochočí a jsou v mládí velmi přítulná. Větší potěšení nám však skýtají tyto ‚opičky našich lesů‘ ve volné přírodě, když se hašteřivě prohánějí po kmenech, šplhají s hlavou dolů, obratně přidržují v tlapičkách potravu nebo když se s roztomilým voláním ‚ruk-ruk‘ schovávají na opačnou stranu kmene, odkud po chvilce vykukují jen jejich zvědavá očka.“

Jak by dokázal takovému rozkošnému tvorečkovi vůbec někdo ublížit!? Ale příroda mrcha je krutá. „Uttendörfer, který důkladně zkoumal složení potravy středoevropských dravců, zjistil, že plnou třetinu potravy dravců tvoří právě veverky. Jen málokdy se veverce podaří uniknout včas obratnému dravci do stromové dutiny nebo pevného hnízda.“

A připočtěte k tomu predátora jménem člověk („Lovecký význam veverek je ohromný. Hodnota každoročně zpracovaných kožek činí průměrně 30 % celkové roční částky našeho obchodu s kožešinami. Export bělky čítal koncem dvacátých let (v SSSR) deset milionů ročně.“), jenž taky nač přijde, to sežere.

Ve středověku bývaly pečené veverky běžným chodem na šlechtických hostinách, posléze jim přišly na chuť i chudší vrstvy – Barunka Panklovic ochutnala veverku u Kudrnů, vzpomínáte?

A dnes? Dnes, pomineme-li veverku hovězí či telecí, si na ni troufnou jen ti největší frajeři. A tož bon appétit!

Čech o slově veverička

Jářku, jakápak veverička!? Každý Čech přece ví, že veverka se slovensky řekne drevokocúr (případně stromokocúr), podobně jako polsky ježek je kaktus pochodowy či slovo kamzík přeložíme jako koza turystyczna.

Kde se tenhle bizarní tvor zrodil, si můžete obsáhle přečíst ve skvělé studii Miry Nábělkové. Pravdou však je, že takový výraz ve slovenštině neexistuje a slovenský ekvivalent je téměř totožný – až nudně, s jediným morfémem navíc.

No, neexistuje – jak se to vezme. O drevokocúrovi už se toho nadebatovalo tolik, že to slovo se svým způsobem ve slovenštině etablovalo, minimálně na metajazykové úrovni. A tak jím můžeme Slováky poštívat i nadále…

Michal Škrabal, lexikograf a korpusový lingvista, ředitel Ústavu Českého národního korpusu

Niečo o slove veverička

Ak by sme sa na slovenskej vetvičke slova veverička pružne otočili a vrátili sa z nej, hebkými labkami by sme dosiahli rázsochu praslovanských slov *věverica, *věverъka. Vzápätí by sme asi vrtko preliezli na hrubšiu vetvu slova *vě̀verь až na praindoeurópsky kmeň slova *we-wer- a odtiaľ po kôre strmhlav nadol až ku koreňu v deduplikovanej forme *wer-.

Tu by sme sa bleskovo rozhliadli: doprava, doľava a pre istotu ešte raz. Čo tu vidieť? Náš koreň vraj znamenal otáčať sa, sklápať, a v druhotnom význame variť sa, vrieť. Veru. Neposedíme, stále sa stŕhame, kamsi skáčeme a lezieme, premiestňujeme sa ako bublinky vo vriacej vode. Ak by sme sa ocitli v sále, zavrelo by to v nej.

Na dohľad sú aj ďalšie dva kmene a korene, volajú sa rovnako ako ten náš. Jeden zo susedných koreňov však azda znamenal horieť, druhý strážiť, registrovať. My predsa tiež priam letíme kmeňmi a korunami, tak ako sa šíri požiar, a popritom si všímame dianie v lese, nič nám neujde, všetko registrujeme.

Možno sa teda naša i ostatné koruny tam niekde vo výške splietajú? Alebo majú všetky tri stromy pod zemou hlbší, spoločný koreň? To sa dá len ťažko povedať, les sa do všetkých smerov stráca v prítmí. Napokon najlepšie bude neprestať liezť a skákať.

Slovák o slove veverka

Česká veverka sa na tú našu veveričku dosť podobá. Už len tým, že sa označuje zdrobnene, tak ako je to časté aj v slovenčine. A to aj vtedy, ak možno ide o váženú pani vevericu alebo zaslúžilého pána veveričiaka.

Prečo je to tak? Možno je to pre ich prudké pohyby, ktoré pripomínajú detskú spontánnosť, zvedavosť, priamosť. Česi by tiež pravdepodobne použili pôvabný výraz bezelstnost.

Biológ by nám však asi povedal, že prudké pohyby majú prozaickejšiu príčinu: v lese si veverička nemôže byť ničím istá a opatrnosti nikdy nie je dosť. Na druhej strane nie je zlé, že máme oči a jazyk, ktorými sme ochotní vidieť aj v dospelých jedincoch mláďatá, akými sme kedysi všetci boli.

Miroslav Zumrík, vědecký pracovník oddělení Slovenského národního korpusu Jazykovědného ústavu Ľ. Štúra SAV