Zdaleka není vyhráno. Kdyby šlo o člověka, řekneme, že zažil obrovský šok, říká o Notre-Dame historik architektury
Katedrála Notre-Dame v Paříži, kterou včera večer pohltily plameny, je součástí francouzského národního vědomí i paměti. V rozhovoru pro Deník N to říká profesor architektury Pavel Kalina. „Obnovit ji bude otázkou elementární cti,“ myslí si.
Dokážete shrnout, jaké škody katedrála Notre-Dame utrpěla?
To se špatně popisuje. Největší ztráta je úplný zánik krovu, nebo přinejmenším jeho části. Ten totiž pochází z úplně původní katedrály ze 13. století. To nejde nahradit. Byla to sice čistě technická konstrukce, krov není vidět, ale nemá cenu ho rekonstruovat. Obrovská je také ztráta věžice nad křížením, která sice nebyla z původní stavby, ale přibližně 150 let stará. Pocházela z doby velké obnovy kostela za Viollet-le-Duca. To znamená, že sama ta věžice, stejně jako jeho další zásahy jsou součástí dějin této stavby a jsou ohromně významné i z hlediska techniky. V době stavby to byl obrovský technický výkon.
Proč byla ta věžice dřevěná? Bylo v 19. století obvyklé stavět tyto prvky ze dřeva, nebo je to něčím výjimečné?
Zřejmě se architekt cítil jako pokračovatel stavitelů středověkých katedrál. V jeho době už bylo možné stavět z oceli. Ale ani ocel není úplně šťastný materiál, což jsme mohli vidět třeba v případě Průmyslového paláce v Praze. Čistě ocelová konstrukce, pokud není v nějaké podobě obezděna a zajištěna proti požáru, je také náchylná k rychlé destrukci. To je mimochodem také případ dvojčat v New Yorku. Obecně se má za to, že Viollet-le-Ducova dřevěná konstrukce byla staticky lepší než původní středověká.
Můžete obecně popsat, jak byla stavba konstrukčně vyřešena, když vydržela přes 700 let?
V zásadě je to skeletová konstrukce. Nosný systém je redukován na pilířový s minimální funkcí nosných zdí. Pokud se stavba dobře udržuje, může vydržet potenciálně neomezeně dlouho. Vyžaduje to