Na přechod do běžné práce vás nikdo nepřipraví. Kluby se k vám znají, když se vám daří, říká bývalý fotbalista
Mnozí profesionální fotbalisté si po konci kariéry obtížně zvykají na konec jistot. Sérii rozhovorů s bývalými hráči o jejich přechodu do nové životní etapy otevírá Vladimír Malár, který se dostal z jihomoravských Hrušek až do nejvyšších pater českého fotbalu. „V Německu jsem si mohl vydělat dvanáct milionů za rok. Někdy člověk přemítá, jestli se rozhodl správně, když tam nešel,“ říká.
Na co se v rozhovoru ptáme:
- Jestli je možné se fotbalem v Česku uživit.
- Jak kluby připravují hráče na konec jejich sportovní kariéry.
- Zda pomůže s životem po fotbalové kariéře vzdělání a jestli v něm kluby hráče podporují.
- Jak rychlý může být konec kariéry profesionálního fotbalisty.
Odehrál jste 229 zápasů v první lize a vstřelil devětadvacet branek, držíte rekord v počtu gólů za sezonu v druhé nejvyšší soutěži. Jak s odstupem času hodnotíte svoji kariéru?
Nepatřil jsem mezi nejlepší fotbalisty a ani bych neřekl, že jsem měl předpoklady pro první ligu. Myslím, že má kariéra předčila očekávání. Kdyby mi někdo ve dvaceti letech řekl, že se za dva a půl roku budu prohánět v derby za Slavii, poslal bych ho na léčení.
Šel jsem si za svým snem krok po krůčku, trochu mi určitě pomohl ten nahoře a dopadlo to, jak to dopadlo.
Díky čemu jste uspěl?
Nejspíš díky disciplíně, odříkání a štěstí. Zdobila mě rychlost, kondice a pracovitost. Ve všech věkových kategoriích jsem potkal lepší hráče. Ti ale nevydrželi, zatímco já jsem si nedokázal říct ne, nemohl jsem se na to vykašlat. Když už jsem něco dělal, dělal jsem to naplno, a to se mi později nejspíš vrátilo.
Jak cesta do první ligy vypadala?
Mé přestupy byly turbulentní. S fotbalem jsem začínal v rodných Hruškách, ze kterých jsem přestoupil do tehdejší Sigmy Hodonín. Prošel jsem tamní mládeží do divizního týmu mužů. Po třech měsících na vojně jsem se vrátil do Hrušek. Z těch si mě vytáhli do druholigového Tatranu Poštorná.
O rok později jsem šel do slovenského Bardejova, odkud jsem se znovu přes Poštornou dostal do Synotu Staré Město, které je dnešním Slováckem.
Po jednom ze zápasů se Synotem mi volali ze Slavie, že s klubem jednají o mém přestupu. Nakonec z toho vyplynulo půlroční hostování a mířil jsem do ligy.
Jaké byly vaše pocity?
Byl jsem nadšený, že o mě ve Slavii projevili zájem. Mezitím, co zástupci klubů jednali a já čekal v hotelu, mi v hlavě naběhlo, co já tam budu dělat. Já, kluk, který kopal nedávno za Hrušky, vlezu do kabiny plné reprezentantů.
V tu chvíli jsem váhal, jestli je to dobrý krok. Neměl jsem ale co ztratit, hlavně když jsem se díky hostování mohl kdykoliv vrátit do Starého Města.
Hned první zápas jsem hrál proti Spartě. Nastoupil jsem asi v sedmdesáté minutě a zařídil jsem penaltu. Na ten zápas nikdy nezapomenu. Ve Slavii se mi dařilo nad očekávání a díky tomu se o mně začalo mluvit.
Je podle vás Sparta či Slavie opravdu vrchol, kterého může v Česku hráč dosáhnout?
I když měly Slavia nebo Sparta v průběhu let výkonnostní výkyvy, pořád jsou to nejlepší kluby s největším počtem fanoušků. Pro hráče je sen si za tyto týmy zahrát. Konkrétně na Spartě na vás dýchla atmosféra velkoklubu, zázemí bylo úžasné.
Zmínil jste odříkání. Co jste musel obětovat a co bylo v kariéře náročné?
Nejtěžší pro mě byla asi mladistvá léta. Když bylo léto, velká horka a
