Kysela o výběru ústavních soudců: Právníka s parlamentní zkušeností ano, politika s právním vzděláním ne
Už v květnu končí mandát třem soudcům Ústavního soudu, do konce letošního roku pak ještě dalším čtyřem včetně předsedy Pavla Rychetského. Kandidáty na nové ústavní soudce navrhne Senátu prezident Petr Pavel, který si kvůli tomu vytvořil sedmičlenný poradní tým. Jeho šéf, ústavní právník Jan Kysela, v rozhovoru vysvětluje, proč by mezi ústavními soudci měli být i bývalí politici.
Na co se v rozhovoru také ptáme:
- Jaký by měl být profil ústavního soudce přicházejícího z politiky?
- Jaký je rozdíl mezi právníkem s politickou zkušeností a politikem s právnickým vzděláním?
- Jak lze rozpoznat, že ústavní soudce vycházející z politické strany nebude rozhodovat ve prospěch této strany či její koalice?
- Jaký je rozdíl mezi českými a německými reáliemi ústavních soudů?
Ve veřejném prostoru se objevuji spekulace, že by se jedním z Ústavních soudců mohl stát i předseda poslaneckého klubu ODS Marek Benda. Vy sám jste v čele sedmičlenného týmu, který radí Petru Pavlovi v otázkách výběru kandidátů na nominace. Chápu, že nechcete mluvit ke konkrétním jménům. Mohu se ale zeptat obecně na váš názor na výběr politiků jako ústavních soudců?
Určitě. Není to poprvé, kdy se mluví o nějakém politikovi na Ústavním soudu, politiky jsme tam měli a máme, takže to rozhodně není nějaké tabuizované téma. Nyní je exponovanější, protože se o tom mluví v souvislosti s Markem Bendou, ale je to zcela neutrální a velmi podstatná otázka.
Nyní je dokonce bývalý politik Pavel Rychetský už ve druhém mandátu jeho předsedou. Ústava mluví o tom, že podmínkou pro pozici ústavního soudce je jak právnické vzdělání, tak i deset let vykonávání právnického povolání. Může být toto právnické povolání povolání zákonodárce? Jaký by měl být profil takového politika-zákonodárce jako ústavního soudce?
Ústavní soudce má být právník s cennou, relevantní zkušeností. Ta relevantní zkušenost může být mimo jiné zkušenost politická. Když se podíváme na to, jak jsou koncipovány kompetence ústavních soudů, včetně toho českého, vidíme, že kromě klasické agendy „soudcovské“, která se podobá tomu, co dělají soudci obecních soudů, tedy typicky rozhodování o ústavních stížnostech, jsou tam i agendy, které se týkají politiky. Ať už je to přezkum ústavnosti zákonů, posuzování procesu přijímání zákonů, kompetenční spory, nebo třeba ústavní žaloba na prezidenta republiky – to jsou témata, která jsou hraniční z hlediska světa politiky a z hlediska práva. Proto není od věci, když jsou na Ústavním soudu i takoví soudci, kteří mají vhled do toho, jak fungují politické moci, zejména moc zákonodárná, jejíž postupy a výsledky Ústavní soud přezkoumává.
Jde o to, zda tento vhled získáváte tím, že máte za sebou bezprostřední politickou zkušenost, tedy nějaký mandát, anebo jestli jste ji schopna získat tím, že to dlouhodobě sledujete, jste expertem na parlamentní právo nebo něco takového. Když se podíváte do naší minulosti, kde vidíte Dagmar Lastoveckou, Pavla Rychetského, Miloslava Výborného nebo Ivanu Janů (vše ústavní soudci nebo soudkyně), sice jsou to lidé, kteří prošli Parlamentem, ale byli tam dle mého soudu vždy primárně jako právníci. Kvůli tomu tam, zdá se mi,
