Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Nikdo nechce cítit radost z toho, že vidí mrtvé ruské vojáky, říká ukrajinský režisér z Brna

Max Nowotarski. Foto: Marek Malůšek
Max Nowotarski. Foto: Marek Malůšek

Do Česka přišlo z Ukrajiny téměř půl milionu lidí prchajících před válkou. Žijí ve stejné realitě jako my? Na to se ptá nová dokumentární inscenace Než skončí válka v brněnském HaDivadle. Ukrajinský režisér Max Nowotarski do ní místo herců pozval uprchlíky, kteří tu vypráví vlastní příběhy – o vyrovnávání se s válkou i začleňování do české společnosti. Po prosincové premiéře má HaDivadlo inscenaci od dubna znovu na repertoáru.

Premiéru měla dokumentární inscenace Maxe Nowotarského Než skončí válka v brněnském HaDivadle již 12. prosince. Nejbližší reprízy jsou plánované na 2., 3. a 4. dubna 2023. Hru Nowotarski vytvořil a zahrál společně se svými krajany, kteří přišli během válečného jara do Brna a okolí.

V rozhovoru se dočtete:

  • Může divadlo pomoci ve válce na Ukrajině?
  • Jaká byla účast v inscenaci pro ukrajinské neherce?
  • V čem Češi a další národy špatně chápou ruskou válku na Ukrajině?
  • A mohou se Ukrajinci v Česku vůbec cítit doma?

Proč jste chtěl, aby účinkujícími byli přímo uprchlíci z Ukrajiny?

Když jsme se s nimi setkávali na začátku, mysleli si, že po nich chceme dramatické příběhy. Oni ale nezažili nic drastického. Nepotřebovali jsme filmové scénáře. Spíš jsme chtěli reflektovat jejich každodennost, v tom vidím jejich sílu. Jsou to lidé, u kterých je samotná jejich přítomnost dokumentární. Člověk vždy pozná, když vidí někoho, kdo má reálnou zkušenost.

Nebylo náročné otevírat znovu traumata a rány, které se možná teprve začínaly hojit?

Občas jsem byl překvapený, jak snadno o nich někteří umí mluvit. Nemusel jsem se ani na nic ptát, prostě jsme si spolu povídali. Je velký rozdíl mezi tím, co dokážou lidé sdělit slovy, a co svou emotivní přítomností. Někdo velice snadno popíše jakékoliv strašlivé věci, které se mu děly, ale přitom bude úplně chladný. Jiný neřekne ani slovo a bude jenom brečet. To jsou takové dva protipóly, setkal jsem se s oběma. A u každého jsem musel hledat nějakou individuální cestu.

Myslím si, že jsem se nikdy nesnažil na ně tlačit. Bylo to organické – vyprávěli mi o sobě, do toho se samozřejmě projevovalo téma invaze. Hledali jsme cestu, jak může být člověk emotivně přítomen, aniž by to pro něj bylo traumatické.

Poslouchal jste hodně těžké příběhy. Narážel jste i vy na nějaké své bloky?

S bloky se setkávám rád – je to možnost v sobě něco zpracovat. Ale všechny příběhy se mi propojovaly se vzpomínkami na chvíle, kdy jsem z Ukrajiny odjížděl já.

Za jakých okolností to bylo?

Bylo to

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Divadlo

Rozhovory

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější